O poštolkách a jiných podnájemnících, o myších aneb hraboších a také o nás, lidech domácích.
Poštolek je v české poezii, jak už zde bylo mnohokráte řečeno, poskrovnu. Poštolčí e-poštou ovšem dorazilo Poštolčí blues od jednoho karlínského kosa, kteréžto je názorným dokladem toho, že inspirační roli poštolek pro českou poezii nelze podceňovat Pokračovat ve čtení „Poštolčí blues“
Kočka na větvi.
Tlustý kos na druhé.
Přesto moc daleko… Pokračovat ve čtení „Kočka na větvi a na balkoně“
Při hledání vánočních zmínek o poštolkách jsme potkali i jiné ptactvo a ptačí souvislosti, které dlužno zmínit.
Koroptev polní; snímek K.Pitk (Own work) [CC BY-SA 3.0], via Wikimedia Commons
Koledy české i moravské rozhodně nejsou na výskyt ptactva chudé. a to ani tehdy, když „Není ptáčka, ani křepelice / samé zimy, samé zimy, samé metelice“ (Byla cesta byla ušlapaná). Pokračovat ve čtení „O ptácích a darech vánočních“
Po kosech literárních a hudebních se ještě vrátíme ke kosům takzvaně „našim“.
Jeden je majitelem zahrádky u našeho domu na venkově. Zahrádka není zrovna nejvzorněji udržována a on i jeho žena by jistě uvítali, kdyby jim jejich lidé častěji posekali trávu. O tom, komu zahrádka dvůr patří hlasitě informuje případné vetřelce z nejvyšší větvičky smrku, který od doby, kdy ho bývalá majitelka vysadila již dávno přerostl vše ve svém okolí. Někdy se ale spokojí i se hřebenem stodoly, což je ovšem místo, které si zpravidla nárokuje „náš“ strnad.
Poté, co si „naše“ poštolčí samička začala po ránu zpívat, jsme se začali pídit po tom, proč ptáci zpívají a zda si zpívají i jen tak pro radost. A tak jsme se dostali ke slavnému Joaninu kosovi. Pokud nevíte, kdo to byl, tedy dotyčný kos bydlel na zahradě pianistky Joan Hall-Craggs (1921-2006) a ona jeho zpěv zaznamenávala na sonogram. Pokračovat ve čtení „O zpěvu a povaze kosů nejen literárních“
