O poštolkách a jiných podnájemnících, o myších aneb hraboších a také o nás, lidech domácích.
Poštolek je v české poezii, jak už zde bylo mnohokráte řečeno, poskrovnu. Poštolčí e-poštou ovšem dorazilo Poštolčí blues od jednoho karlínského kosa, kteréžto je názorným dokladem toho, že inspirační roli poštolek pro českou poezii nelze podceňovat Pokračovat ve čtení „Poštolčí blues“
Občas propadáme dojmu, že poštolky literární se vykytují v české poezii vlastně nevyskytují. Náhodně jsme však narazili na další bílou vránu, vlastně poštolku, v básni Josefa Topola A co zbude po nás? Pokračovat ve čtení „A co zbude po nás?“
Na Sedlisku patnáctiletý Prudků Pavel se svými hnědáky také oral svůj kus…. Vysoko nad Pavlem perutěmi mává poštolka — krouží, kolíbá se, nadnáší a pojednou stojí jak k nebi přibitá a shůry dolů bystře slídí, kde by co v zorané zemi zahlédla.
Před padesáti lety vyšla kniha Barryho Hinese A kestrel for a knave, příběh patnáctiletého chlapce Biily Caspera, syna yorkshirského horníka, jehož jediným přítelem je poštolka Kes. Pokračovat ve čtení „Kes slaví padesátiny“
