O poštolkách a jiných podnájemnících, o myších aneb hraboších a také o nás, lidech domácích.
„Naše“ poštolčí samička aktuálně zrovně hladem netrpí a tak často hraboše, kterého jí sameček přinese, obratem vrátí. Činí tak velmi zdvořile a s mnohou úklonou. Už jsme tu o tom ostatně psali v příspěvku Zdvořilost. Pokračovat ve čtení „Děkuji, můžeš to zase odnést“
V posledních dnech nejen zima, ale i velmi větrno, takže taková toaleta na zábradlí jednoho pěkně rozhází: Pokračovat ve čtení „Větrná toaleta“
Protagonisty toho příběhu jsou: On – poštolčí sameček z naší lodžie, Ona – poštolčí samička z naší lodžie… a myš, přesněji řečeno jeden hraboš polní, kterého nejprve sameček přinesl samičce, ona ho pak schovala, aby ho v zápětí nabídla samečkovi, on jí ho opět přinesl … a tak dále, a tak dále. Příběh z pondělí 23. března se v letošním nadbytku hrabošů pravidelně opakuje a názorně ukazuje, že i mezi poštolkami je důležitá tahleta zdvořilost. Pokračovat ve čtení „Zdvořilost“
Nálety sousedů a sousedek pokračují. Občas není sice jasné, kdo to vlastně letí kolem, ale bojový pokřik domácích dává tušit, že to není zrovna našinec.
Už od čtvrtka, kdy se tu opět častěji objevuje poštolka ze sousedství – ta s hnědým ocáskem, o tom přemýšlíme. To, že jsou samičky minimálně dvě, je jasné. Ale kolik se tu motá vlastně samečků? Pokračovat ve čtení „Jeden nebo dva?“