O poštolkách a jiných podnájemnících, o myších aneb hraboších a také o nás, lidech domácích.
Dnes v podvečer (mezi 19:35 a 20:19) navštívila naši lodžii poštolčata. Sameček a samička byli už na noc doma na bidýlcích nad starým hnízdem a tak z toho byl pěkný poprask. Samička se příliš neangažovala, ale sameček byl velmi rozčilen a usilovně se snažil poštolčata odehnat. Pokračovat ve čtení „Poprask v lodžii“
To, že z naší lodžie zmizela poštolčata, rozhodně neznamená, že by v ní nikdo nepobýval. Samička a sameček v ní tráví poměrně hodně času a bedlivě ji střeží před nezvanými návštěvníky. Pokračovat ve čtení „Ať už tě tu nevidím“
Pokud by „náš“ poštolčí pár měl mít nějaké heslo, znělo by nejspíše, alespoň pro toto období, „Krmit a chránit“. Role přitom mají letos, snad jen s výjimkou zahánění vetřelců, striktně rozděleny. Sameček zajišťuje přísun potravy, samička poštolčata hlídá, chrání před nepřízní počasí a krmí. Pokračovat ve čtení „Krmit a chránit“
Od 3. červnu se tu objevuje každodenně. Možná je to stále ten stejný mladík ze sousedství, co se tu ochomýtal už v květnu. Mladý, ještě ne zcela vybarvený sameček s pruhovaným ocáskem. Pokračovat ve čtení „Obdivovatel“
Včera dopledne přistáli po dlouhé době u nás na zábradlí dva holubi. Zřejmě už odchovali mladé někde na střeše a poohlíželi se po nějakém lepším místě ku hnízdění. Velebudka v podobě naší lodžie holuby vždy láká a tak jeden z nich na průzkumu drze přistál na okraji bedničky před poštolčím hmízdem. Poštolka se jen trochu nadzvedla, aby mu dala jasně najevo, kdo tady bydlí.
Pokračovat ve čtení „Tady bydlím já“