O poštolkách a jiných podnájemnících, o myších aneb hraboších a také o nás, lidech domácích.
„Naše“ poštolčata jsme po jejich vyletění z rodné lodžie letos mnoho nevídali. Dnes už je jim 66—69 dní. Pokud jsou tedy v pořádku. Touhle dobou už se obvykle přestávají být závislá na rodičovské podpoře a vydávají se do světa. S rodičovskou podporou končí i tolerance. Pokračovat ve čtení „Jako na cizí“
Holubi jsou opravdu vytrvalí. Pan poštolka je ale také stále vytrvale odhání. Paní poštolka vše spíše pozoruje. Pokračovat ve čtení „Pořád ti holubi“
Opakuje se to každý rok. Jen co poštolky začnou méně pobývat v naší lodžii, začnou se o ni zajímat holubi. A pan poštolka má plno práce s jejich vyháněním. Holubi se vytrvale vracejí, ale i pan poštolka je vytrvalý. A tak jsme několikrát za den svědky dramatických scén. Pokračovat ve čtení „Jak zaplašit holuby“
Poštolčata letos poté, co poprvé vyletěla do ulice, moc nevídáme. Ale čas od času, tak jednou za den, se aspoň jedno objeví. Většinou se s křikem přiřítí, když zahlédnou někoho z rodičů. Pokračovat ve čtení „Ratata poštolčata“
Naši lodžii začal navštěvovat cizí poštolák. Vypadá poněkud neupraveně, ale ani domácí nemají teď v době přepeřování dokonalý vzhled. Pokračovat ve čtení „Místní pobuda“