„Náš“ poštolčí sameček přinesl do lodžie hraboše. Podle toho, jak přitom vyzpěvoval, nepřinesl si ho zřejmě sám pro sebe, ale spíše to měl být dárek pro samičku. Pokračovat ve čtení „Podzimní hraboš“
Poštolky, káňata, sýčci, kalousi, ťuhýci, volavky, čápi…
… ti všichni a mnozí další loví hraboše a mohou doplatit na povolení jeho plošného trávení.
Pokračovat ve čtení „Poštolky, káňata, sýčci, kalousi, ťuhýci, volavky, čápi…“
O jídlo se (už) nedělím
Letošní hnízdní sezóna už definitivně skončila. Poštolčím rodičům skončily vyživovací povinnosti, které měli vůči svým potomkům, a tak se mohou už zase starat jen o sebe. Pokračovat ve čtení „O jídlo se (už) nedělím“
Vždyť přece létat je tak snadné
„Velikánským obloukem letěl dolů. V pádu zamával rukama, párkrát zastříhal nohama, vyrovnal let a začal nabírat výšku. Za chvíli už jen tmavý bod mizel v tom nekonečněm modru…“
Takhle nějak poprvé letěl Leopold Drum v povídce Ivana Vyskočila, kterou jsme si vypůjčili do názvu tohoto příspěvku. Těžko říci, zda to tak snadné měla i poštolčata, která dnes ráno vyletěla z naší lodžie. Pokračovat ve čtení „Vždyť přece létat je tak snadné“
Co už všechno dovedem
Umění letu „našich“ poštolčat se stále zdokonaluje. Dokáží již přeletět lodžii napodél bez mezipřistání. Přistát na zábradlí na protější straně už zvládají hladce. Je to ostatně o něco níže než startovací místo u dveří: Pokračovat ve čtení „Co už všechno dovedem“