O poštolkách a jiných podnájemnících, o myších aneb hraboších a také o nás, lidech domácích.
Nový rok začíná u nás v lodžii, pokud zde poštolky tráví zimu, vždy stejně: bez poštolek. Silvestrovské petardy totiž každého nocujícího opeřence bezpečně zaplaší (viz Jak zaplašit poštolku). A tak na Nový rok čekáme, zda a kdy se zase vrátí. Letos se objevily hned po ránu. Nejprve přiletěl On. Ranní návštěva a inspekce hnízda patří k jeho každodenním rituálům. Pokračovat ve čtení „Na Nový rok o poštolčí krok“
Petardy a dělobuchy zase slavily úspěch. Stejně jako loni (viz Jak zaplašit poštolku) poštolčí samička, co u nás nyní bydlí, nevydržela a asi půl hodinu po příletu opět uletěla: Pokračovat ve čtení „Co to bouchlo…“
Nejprve přišel poštolčí poštou e-mail:
„Od včerejška pozorujeme (nedíváme se ale pořád), že samice je na hnízdě velmi málo a bojíme se, že se něco stalo samečkovi a ona se teď musí starat sama. Doufáme, že se mýlíme…“ Pokračovat ve čtení „Problémy v zásobování“
Ohňostroj rumunských mistrů prý včera nad brněnskou rozdával energii a oslovení diváci ocenili jeho vlasteneckost. Kdyby se někdo zeptal nás, kladného ohlasu by se nedočkal. A „našich poštolek“, těch se stejně jako dalších zvířecích obyvatel nejbližšího okolí místa konání, nikdo za celou dobu existence Ignis brunensis od r. 2001, neptal nikdo. Pokračovat ve čtení „Když starosta neví…“
Každý rok se o tom píše. Petardy, dělobuchy a ohňostroje většinu živých tvorů netěší, naopak je děsí. Ani „naší“ poštolčí samičce letošní silvestrovské oslavy se zábavní pyrotechnikou mnoho zábavy nepřinesly.