„Kamkoli, cokoli, jakkoli, kdykoli“ – tak, pokud se nepletu, pravila Velma Hattfield. A dalo by se říci, že tak nějak to u nás teď vypadá. Ovšem u „našich“ poštolek se jedná o vážné usilí směřující ku založení hnízda a vyvedení potomstva… (Pokračování textu…)
„Naše“ poštolčí samička se už začíná daleko více zdržovat v lodžii nebo někde poblíž. To pro nás má nezanedbatelnou výhodu v tom, že již nemusíme sami odhánět holuby. Bylo nám jasné, že to také znamená to, že už zřejmě sama neloví, ale čeká, co dobrého jí sameček přinese.
Co dělat, když v poštolčím ráji prší? Nejlépe zabořit hlavu do péřového spacáku a příliš ji nevystrkovat.
Ještě stále se tu objevuje. Poznáme ji ovšem pouze tehdy, když se tu dvě samičky potkají. Ale poznat, která je která, to už jsme vzdali. (Pokračování textu…)
„Naše“ letošní poštolka je děsná loudilka. Nebo jsou takové možní obě, co sem lítají. Nejen, že se vrhá na samečka (kdyliv a kdekoliv), ale hned se k němu tulí, oždibuje mu zobáček a žadoní a žadoní… (Pokračování textu…)
