Poštolčata, i když jsou to dravci sokolovití, evidentně neznají heslo jednoho ze zakladatelů Sokola, Miroslava Tyrše. Zatímco „naše“ šikovnější poštolče – výzkumník se chová jako správný Sokol a dokáže už vylétnou z hnízda na polystyrenovou zábranu a ještě výše na skříňku a také slétnout zpět, tomu druhému prostě vyskakovací a předletecké pokusy nejdou. Nakonec mu nezbylo než zvolit cestu dolní a podlézt. A tak teď obě koukají do velkého světa za hranicemi lodžie. Jedno z podlahy a druhé z výše půl metru nad ním. A k tomu hlasitě hulákají na každého kolemletícího opeřence.
„Naše“ poštolče -výzkumník se dnes hned po ráno rozhodlo prozkoumat lešení. Vydalo se pěšmo podél průčelí a vlastně nevíme, kam až dorazilo. Byl to docela dlouhý výlet, z něhož jsme viděli jen začátek a pak šťastný návrat.
Obě poštolčata ještě spolu po ráno odpočívají na vyhlídce, odkud lze nejlépe pozorovat blížící se rodiče. (Pokračování textu…)
Ráno jsme zjistili, že zmizelo i zbývající poštolče. Nejenom my, ale i samička, která se marně snažila udat hraboše (v 04:57, 06:09 a 6:30). K tomu hustě lilo. Poštolče, které zřejmě neopatrně propadlo mezi okrajem lodžie a lešením, jsme objevili v lodžii o patro níže. Sedělo tam, obráceno dovnitř a pršelo mu na záda a ocásek. V 10:45 ho konečně objevila i samička, poté co zase jednou důkladně prohledala celou lodžii, když jí promoklý sameček přinesl v 10:38 myše. Slétla dolů a nakrmila je a vypadalo to dobře, že už o něm ví, takže mu téměř v pravé poledne mohla naservírovat oběd. (Pokračování textu…)
Tak už jsme viděli i druhé, vlastně první nezvěstné poštolče. Přiletělo za maminkou na horní podlážku lešení večer ve 20:52. Zjevně je v dobré kondici a létání se mu daří. Už nejen let dolů, ale i vzhůru.
Dnes ráno jsme měli v lodžii opět dvě poštolčata. To šikovnější přespalo zřejmě nahoře na lešení a po půl šesté slétlo za sourozencem do hnízda. A tak byli zase spolu:
