O poštolkách a jiných podnájemnících, o myších aneb hraboších a také o nás, lidech domácích.
Poštolky, myši a jiná zvířena v literatuře, filmu, hudbě, výtvarném umění….
„Děti, nu, to jste měl hned říct, bodejť neviděla, ba viděla, šly tamtudy tou cestičkou po polích, a přímo k tomu potoku, co ty vrby jsou. Ale už je nedohoníte, skákaly jako poštolky,“ při těch slovích ukázala žena dědkovi na opačnou stranu, kudy byla dříve děti poslala.
Poštolek je v české poezii, jak už zde bylo mnohokráte řečeno, poskrovnu. Poštolčí e-poštou ovšem dorazilo Poštolčí blues od jednoho karlínského kosa, kteréžto je názorným dokladem toho, že inspirační roli poštolek pro českou poezii nelze podceňovat Pokračovat ve čtení „Poštolčí blues“
Občas propadáme dojmu, že poštolky literární se vykytují v české poezii vlastně nevyskytují. Náhodně jsme však narazili na další bílou vránu, vlastně poštolku, v básni Josefa Topola A co zbude po nás? Pokračovat ve čtení „A co zbude po nás?“
Na Sedlisku patnáctiletý Prudků Pavel se svými hnědáky také oral svůj kus…. Vysoko nad Pavlem perutěmi mává poštolka — krouží, kolíbá se, nadnáší a pojednou stojí jak k nebi přibitá a shůry dolů bystře slídí, kde by co v zorané zemi zahlédla.
Kočka na větvi.
Tlustý kos na druhé.
Přesto moc daleko… Pokračovat ve čtení „Kočka na větvi a na balkoně“