Něco o poštolkách z dob, kdy byly ptactvem užitečným, posud však pronásledovaným, sepsáno jedním z otců české ornitologie: Pokračovat ve čtení „Nesu Vám kalousy!“
Swatba na Krásné Hoře
Léta Páně 1835 vyšla v Časopise Ćeského Musea báseň Swatba na Krásné Hoře, kterou „dle pověsti vzdělal Věnceslav Jaromír Picek“. Místem děje jsou zříceniny „v Táborsku blíž Mladé Vožice. Poslední držitelkyně tohoto hradu, ovdovělá paní Mráčkovna, o níž tato báseň jedná, ve zříceninách jeho roku 1211, jak jak pověst udává, smrt svou našla…“. Nás pochopitelně zaujal na samém začátku kolem šedivé rumy odletující „poštolek divokých řad, jejichžto náramně hlaholí šumy“: Pokračovat ve čtení „Swatba na Krásné Hoře“
Z perníkové chaloupky
„Děti, nu, to jste měl hned říct, bodejť neviděla, ba viděla, šly tamtudy tou cestičkou po polích, a přímo k tomu potoku, co ty vrby jsou. Ale už je nedohoníte, skákaly jako poštolky,“ při těch slovích ukázala žena dědkovi na opačnou stranu, kudy byla dříve děti poslala.
Poštolčí blues
Poštolek je v české poezii, jak už zde bylo mnohokráte řečeno, poskrovnu. Poštolčí e-poštou ovšem dorazilo Poštolčí blues od jednoho karlínského kosa, kteréžto je názorným dokladem toho, že inspirační roli poštolek pro českou poezii nelze podceňovat Pokračovat ve čtení „Poštolčí blues“
A co zbude po nás?
Občas propadáme dojmu, že poštolky literární se vykytují v české poezii vlastně nevyskytují. Náhodně jsme však narazili na další bílou vránu, vlastně poštolku, v básni Josefa Topola A co zbude po nás? Pokračovat ve čtení „A co zbude po nás?“