Jest pták dravý, jestřábům podobný. Přebývá v Čechách, Rosii, Polsku a v ostatních zemích europejských. V lesích, nejraději v puštinách (odtud snad poštolka) aneb na starých hradech v pustých věžích se zdržuje a hnízdí (odkud snad sokol kolokolnoj, Thurmfalke slove.) Ona prý ve dne i v noci vidí a lítá, honí a žere drobné ptáky, myši, žabky též i prostřední zeměplazy a hmyzy, mouchy, červy, brouky, v letě maliny, jahody atd.; na podzim bezinky, řeřabiny. Plodiny od Boha lidu podané od záhuby prý chrání a polohy zemí očišťuje. Člověk, když jest samojediný přes poledne v lesní pustině, poštolka prý k němu přiletí, okolo něho obletuje a štěbetáním svým ho vyráží, aby se mu nestejskalo…
Poštolka australská
Zatímco my máme podzim, na jižní polokouli u našich protinožců čili antipodů panuje jaro a to i mezi poštolkami. Ty australské (Falco cenchroides) se vlastně ničím tak moc od těch našich evropských obecných (Falco tinnunculus) neliší. A tak jsou k zastižení i ve městech:
Na zábradlí jednoho balkonu v Melbourne; snímek z roku 2006 (By Flickr user mugley (Flickr here) [CC BY-SA 2.0], via Wikimedia Commons).
Pokračovat ve čtení „Poštolka australská“
Už i ta poštolka si krouží nad Brnem…
Člověk snadno propadne dojmu, že poetická poštolka v české literatuře zkrátka neexistuje. Je pravda něco jako bílá vrána, ale vezměte si třeba Druhou báseň o Brně Jana Skácela, v níž nejen „poštolka si krouží nad Brnem“, ale Brno zabírají i hbití rorýsi… Pokračovat ve čtení „Už i ta poštolka si krouží nad Brnem…“
O životě jednoho páru poštolek
Dokumentu o životě jednoho páru poštolek, na který zde chceme upozornit, je již více než deset let. Yann Le Meur, který je zapáleným amatérským ornitologem a objevuje a dokumentuje soukromý život opeřenců ve svém nejbližším okolí, ho v bretaňské obci Ploufragan začal připravovat v roce 2004. Celé následující dobrodružství popsal na svých stránkách Vivre avec les oiseaux, kde při troše štěstí najdete i jednotlivá videa. Celý dokument pak zde.
O kosech a poštolkách
Po kosech literárních a hudebních se ještě vrátíme ke kosům takzvaně „našim“.
Jeden je majitelem zahrádky u našeho domu na venkově. Zahrádka není zrovna nejvzorněji udržována a on i jeho žena by jistě uvítali, kdyby jim jejich lidé častěji posekali trávu. O tom, komu zahrádka dvůr patří hlasitě informuje případné vetřelce z nejvyšší větvičky smrku, který od doby, kdy ho bývalá majitelka vysadila již dávno přerostl vše ve svém okolí. Někdy se ale spokojí i se hřebenem stodoly, což je ovšem místo, které si zpravidla nárokuje „náš“ strnad.
