„Děti, nu, to jste měl hned říct, bodejť neviděla, ba viděla, šly tamtudy tou cestičkou po polích, a přímo k tomu potoku, co ty vrby jsou. Ale už je nedohoníte, skákaly jako poštolky,“ při těch slovích ukázala žena dědkovi na opačnou stranu, kudy byla dříve děti poslala.
Výrostek
Dnes večer za „naší“ poštolkou přiletělo opět další individuum. Vletělo to do poličky nad bidýlky u dveří a tikalo a tikalo a tikalo, takže jsme mysleli, že je to zase poštolčí mladík, který se „naší“ poštolce vytrvale dvoří. Když to však sletělo dolů (v tom nízkém prostoru na nejhořejší poličce se žádný návštěvník dlouho neudrží), ukázalo se, že je to sice zřejmě sameček, ale ještě mladší než ten předchozí. Pokračovat ve čtení „Výrostek“
Vytrvalý mladík
Na začátku září se v naší lodžii objevil nový sameček. Vyhlíží velmi mladistvě. Ocasní pera má už šedá, ale shora na hlavě má ještě množství hnědavých pírek, takže pokud ho vidíte zepředu, snadno si ho můžete splést se samičkou. Od “našeho“ starého samečka se liší nejen zbarvením hlavy, ale i velkým počtem černých kapek na křídlech. Má spoustu energie a je tu evidentně nový, protože nejprve vše prozkoumal: vyzkoušel posed na těch nejhořejších poličkách pro kamery i na kamerách pod stropem, které se mu podařilo dokonale přenastavit. Především se ale zajímá o hnízdní bedýnku, v níž vytáčí důlek a o samičku, před kterou se servilně uklání, natřásá a tiká a tiká a tiká. Pokračovat ve čtení „Vytrvalý mladík“
Poštolčí blues
Poštolek je v české poezii, jak už zde bylo mnohokráte řečeno, poskrovnu. Poštolčí e-poštou ovšem dorazilo Poštolčí blues od jednoho karlínského kosa, kteréžto je názorným dokladem toho, že inspirační roli poštolek pro českou poezii nelze podceňovat Pokračovat ve čtení „Poštolčí blues“
A co zbude po nás?
Občas propadáme dojmu, že poštolky literární se vykytují v české poezii vlastně nevyskytují. Náhodně jsme však narazili na další bílou vránu, vlastně poštolku, v básni Josefa Topola A co zbude po nás? Pokračovat ve čtení „A co zbude po nás?“