O poštolkách a jiných podnájemnících, o myších aneb hraboších a také o nás, lidech domácích.
Poštolčí sameček, co se do naší lodžie nastěhoval na začátku dubna, si v sobotu 6. dubna po poledni povšiml, že dole v koutě na zemi je krabice s hlínou – staré hnízdo, v němž bylo vyvedeno od r. 2007 deset generací poštolek. Od přestavby v roce 2016-17 si poštolky příliš tohoto místa nevšímaly. Ale on nyní často slétá dolů a občas se zde i zavrtí. Pokračovat ve čtení „Staré hnízdo“
„Není-li tu ta, kterou mám rád, tak mám rád tu, která je tu…“. Tak nějak to teď u nás vypadá. Poštolčí sameček, možná, že to není zrovna ten, který občas zavítal na návštěvu za „naší“ poštolčí samičkou, je tu od středečního odpoledne pečený, vařený. Lítá sem a tam, huláká a vyzpěvuje, a dvoří se nejenom „naší“ staré dobré poštolčí samičce, co s námi strávila celou zimu, ale i nově přivandrovalé mladici, která se od „naší“ poštolky liší barvou ocasních per. Pokračovat ve čtení „Není-li tu ta, kterou mám rád…“
A poštolky apoštolky krouží
A hubinky plechový na denním špacíru
Triumfmarš hluku, kvaltu, šklebení…
jisté urození lamp… asijské vůně…
Někdy se během snůšky objeví vejce, které jen co se objevilo, tak vzápětí zmizí. Už jsme zde vloni psali o bílých vejcích. Letos se na kameře, která snímá dění v budce pro sovy pálené v délce řeky Ebro, objevilo včera o polednách poštolčí vejce, které do rána zmizelo. Pokračovat ve čtení „Divné vejce“
„Naše“ poštolčí samička se vrtí na hnízdě skoro každé ráno. V bedýnce, kde loňský poštolčí pár zahnízdil, už vyhloubila docela velkou jámu. Ovšem samečka, co za ní občas po ránu přiletí na návštěvu, jsme v hnízdní bedýnce viděli poprvé až v neděli 31. března. Pokračovat ve čtení „První vrtění“