O poštolkách a jiných podnájemnících, o myších aneb hraboších a také o nás, lidech domácích.
Zvířecí nájemníci a návštevníci našeho městského bytu a venkovského domu.
Paní poštolka se občas letí proletět. Je docela příjemně teplo a tak může nechat chvíli poštolčata o samotě. Když se v době její nepřítomnosti objeví sameček s proviantem, je to pro něho poněkud problém. Pokračovat ve čtení „Pan poštolka, hraboš a poštolčata“
I když jsou „naši“ poštolkovi zkušený pár, občas se vloudí nějaká ta chybička. Třeba, když při předávání kořisti upadne hraboš. Naštěstí jen na podlahu lodžie, kde ho lze snadno zase sebrat… Pokračovat ve čtení „Hrabošův pád“
Po většinu roku si říkáme, proč a k čemu máme vlastně kameru č. 12. Když se vylíhnou poštolčata, je to ale jasné. Kouká na ně zblízka uchem hnízdní bedýnky. A my díky tomu vidíme svět tak trochu očima poštolčat. Pokračovat ve čtení „Jak to vidí poštolčata“
Kromě hrabošů nosí pan poštolka všelicos jiného. Ať se nám to líbí nebo ne, nosí i nejrůznější opeřence, nejčastěji sýkorky nebo vrabce, občas nějaké to holoubě, výjimečně rehka nebo rorýse. Pokračovat ve čtení „Stehlík“
Poštolčata v naší lodžii – pět se jich vylíhlo v pondělí a jedno ve středu – tráví většinu času konzumováním všeho, co jim maminka strčí do zobáčku. Ještě nejsou dost stará na to, aby zůstávala sama a paní poštolka je v době když je nekrmí chrání před prochlazením nebo naopak přehřátím. Pokračovat ve čtení „Rostou jako z hrabošů“