O poštolkách a jiných podnájemnících, o myších aneb hraboších a také o nás, lidech domácích.
„Naše“ poštolčata už umějí docela hlasitě hulákat. Činí tak při spatření některého z rodičů v očekávání, že dostanou něco menší či většího k snědku. Tento pokřik si trénují na dobu, kdy už budou poletovat někde poblíž venku, ale ještě stále budou závislá na zásobování od rodičů. Pokračovat ve čtení „Co pro nás máš?“
V posledních dvou dnech se kolem poštolčí lodžie potlouká cizí, ještě nepřepeřený, poštolčí mladík. Klidně vletí za paní poštolkou do lodžie… Pokračovat ve čtení „Cizí mladík“
Ochomýtá se kolem poštolčí lodžie už nějakou dobu. Není ovšem jisté, zda je to stále ten samý. Pokračovat ve čtení „Pobuda“
Naši paní poštolku sedící na sedmi vejcích v hnízdní bedýnce u dveří do lodžie teď pořád někdo ruší. Pokračovat ve čtení „Narušitelé“
První letošní vejce mohl pan poštolka obdivovat těsně před desátou. Předcházel tomu incident s cizí poštolkou, která se za ním přiřítila skoro až na hnízdo. Pak si ale v klidu na vejci i poseděl. Pokračovat ve čtení „Vejce, on, ona a ještě jedna“