O poštolkách a jiných podnájemnících, o myších aneb hraboších a také o nás, lidech domácích.
Každé ráno, pokud jsme doma, si pouštíme přenos z naší lodžie, abychom se podívaly jak poštolky, co u nás bydlí strávili nebo ještě tráví začátek dne. Dnes nás přitom překvapila hromádka černého peří, ke které zrovna seskočila z bidýlka paní poštolka, aby si ji prohlídla. Pokračovat ve čtení „Noční neklid“
Domácí pan poštolka přinesl dnes ráno samičce uloveného rorýse. Dělal to už vloni, ale letos jsme ho přistihli poprvé. Pokračovat ve čtení „Úskalí soužití“
Po kosech literárních a hudebních se ještě vrátíme ke kosům takzvaně „našim“.
Jeden je majitelem zahrádky u našeho domu na venkově. Zahrádka není zrovna nejvzorněji udržována a on i jeho žena by jistě uvítali, kdyby jim jejich lidé častěji posekali trávu. O tom, komu zahrádka dvůr patří hlasitě informuje případné vetřelce z nejvyšší větvičky smrku, který od doby, kdy ho bývalá majitelka vysadila již dávno přerostl vše ve svém okolí. Někdy se ale spokojí i se hřebenem stodoly, což je ovšem místo, které si zpravidla nárokuje „náš“ strnad.
