
Dnes ráno těsně po osmé začalo sněžit a sněžilo s drobnými přestávkami celé dopoledne. Byla to opravdu velká fujavice – metelice – a tak se „naše“ poštolky před tím nečasem schovaly do lodžie. Pokračovat ve čtení „Sníh na konci března“

O poštolkách a jiných podnájemnících, o myších aneb hraboších a také o nás, lidech domácích.
Poštolčí podnájemníci bytující a od r. 2007 i hnízdící v lodžii našeho bytu.

Dnes ráno těsně po osmé začalo sněžit a sněžilo s drobnými přestávkami celé dopoledne. Byla to opravdu velká fujavice – metelice – a tak se „naše“ poštolky před tím nečasem schovaly do lodžie. Pokračovat ve čtení „Sníh na konci března“

Dnes ráno přiletěly do naší lodžie zase jednou sýkorky. Byly to dvě modřinky. Vzápětí se přiřítily poštolky. Bedlivě svou velkou hnízdní budku sledují a tak si vetřelců nemohly nevšimnout. Pokračovat ve čtení „Minivetřelci“

Odpoledne přinesl domácí poštolčí sameček opět netopýra. Těžko říci, zda dalšího nebo toho stejného, co se samičce ráno příliš nelíbil (viz Netopýr aneb létající „myš“). Pokračovat ve čtení „Ještě jednou netopýr“

Pan poštolka nás dokáže překvapit tím, co přinese paní poštolce darem. Občas překvapí i paní poštolku. Dnes ráno se objevil s divnou okřídlenou myší. My ovšem víme, že to nebyla myš ani hraboš, ale nejspíše netopýr. Pokračovat ve čtení „Netopýr aneb létající „myš““
Když se vloni 31. března zjistili, že nám před okny ložnice hned vedle lodžie vyrostlo lešení, tak jsme si těžko mohli dopředu představit, jak dlouho se celá stavební akce protáhne a kolik komplikací nám přinese. I když, co jiného jsme mohli čekat, když se projekt neprojekt měnil za pochodu. Ve volbě „Nejlevněji nebo promyšleně“ (Manuál energeticky úsporné architektury str. 89 a další) jsme pak logicky skončili jako „Nejdráže a nepromyšleně“.
Jak se nakonec ukázalo, tak rok a den stavba, alespoň v naší lodžii, přeci jen netrvala. Pouhých 351 dní… Dnes dopoledne do ní vstoupili poslední dva řemeslníci a olištovali naši novou podlahu. Ukázalo se, že jako většina těch, co se tu vystřídali před nimi, mají pro specifickou situaci v naší lodžii pochopení. Takže se nám dostalo zalištování kabelů ke kamerám na míru. Za což budiž panu Brádkovi a jeho rodinné firmě Brastav (http://brastav.cz/) dík. (Pokračování textu…)
Loňská stavební sezóna se po všech těch neuvěřitelných peripetiích protáhla až do letošního března. Náš panelový dům je nicméně již obalen polystyrenem, naše lodžie už má opět zábradlí i podlahu (i když dosud nezalištovanou) a v pátek došlo i na zasklení.
Okna se naštěstí dají shrnout na jednu stranu. Polepili jsme je fólií a s notnou dávkou optimismu jsme se hned o weekendu pustili do přípravy nové poštolčí sezóny. Dvě bedničky vysypané štěpkami, které přes zimu občas navštěvoval sameček a vyhloubil v nich solidní důlky, nahradilo řádné nové hnízdo z krabice od tiskárny, které jsme umístili do tradičního kouta za skříňku. Snažili jsme se vše dát na původní místa, i když tak úplně to nešlo. Lodžie je totiž užší a hlubší, i dveře se posunuly. Zábradlí je vyšší a chybí dolní vletový otvor. No nezbývá nám než čekat, zda naši proměněnou lodžii uznají poštolky za dostatečně vhodnou pro hnízdění. (Pokračování textu…)
To, že nastal podzim poznáme podle toho, že se poštolky začínají zajímat o to, kde budou hnízdit příští rok. Můžeme to pozorovat na těch nemnoha online přenosech z hnízd, které v tuto roční dobu ještě běží, třeba na věži evangelického kostela v Dettingen:
Podzim, alespoń ten astronomický je tu, a stavba která nám a našim poštolkám od konce března komplikuje život, je tu stále. Dostalo se nám sice bleskového světle okrového nátěru a před těmi částmi fasády, které nemají ještě okrášlit balkony a zábradlí, už sice zmizelo, ale jinak tu žádný čilý ruch nepanuje. A ano, ovšem, neměli bychom zapomenout na rorýsovník, osazený nad okny naší ložnice.
Jelikož zde panuje klid a lešení výrazně ubylo, tak ony zbylé kusy se staly oblíbeným místem pro mezipřistání ptačích návštěv, povětšinou sýkorek a rehků, ale i vrabců.
Pokud Vás zajímá, jak dopadla letošní hnízdní sezóna našich poštolek, tak snad můžeme po jejím skončení říci, že dobře. Obě poštolčata nakonec vyletěla. To šikovnější přespávalo po vyletění v lodžii a objevovalo se v ní ještě i poté, co jsme ji na konci června vyklidili. Naposledy jsme je tam viděli 5. července. Vyklizení lodžie znamenalo i vypnutí kamer, ale v prázdné lodžii se neděje již nic, co by stálo za sledování. Co dělají letošní poštolčata a jejich rodiče, nevíme. Za normálních okolností by zde ještě nejspíše mláďata a poté jejich rodiče přespávali. Nyní pouze každé ráno slýcháme někde poblíž charakteristický křik poštolky na odletu, který zřejmě znamená něco jako „Pozor, pozor! Uvolněte letový prostor!“. Na konci naší ulice, na straně k lesu, ještě stále vídáme dvojici poštolčat. Snad jsou to ta „naše“ a snad i to nešikovnější přežilo… (Pokračování textu…)
Pokud je horko, a že horko opravdu v posledních dvou dnech bylo, ocení i poštolče koupadlo. Může to být i stará miska pod květináč. Opravdu si to včera užívalo:
Říká se, že kočka má pět životů. Někdy dokonce sedm nebo devět. Dokáže se ze všeho vylízat. Může spadnout z velké výšky, v pádu se dokáže přetočit tak, aby dopadla na všechny čtyři, a po dopadu na zem ani nezamňouká a utíká pryč.
„Naše“ letošní pro let netalentované a nedostatečně trénované poštolče se od pondělka 20. června ocitlo na zemi a bylo tam odchyceno celkem šestkrát. Naposledy, když se již za tmy po marných pokusech dostat za sourozencem trůnícím nad ním na bidýlku se nenadále rozhodlo, že by mu to šlo lépe z podlážky lešení, ale minulo ji. Našli jsme ho pak sedět před sousedním domem. Putovalo pak jako obvykle do krabice a výtahem do osmého patra. Měli jsme vážné podezření, že na to, že bude dole zachráněno spoléhá a kromě toho se mu jízda výtahem líbí.
Před poslední cestou výtahem (2016/06/23) (Pokračování textu…)
Když poštolčata odrůstají, začne být postupně neúnosné spávat dole na hnízdě a ještě k tomu vleže. Správná poštolka spává nahoře na bidýlku. Vzorem všem generacím poštolčat v tom byla maminka s tatínkem. Letošní padací poštolče pochopitelně ještě na bidýlku nespává. To druhé, létací, už k tomu ale nemá daleko. Po dva večery se pokoušelo bidýlka dosíci a když se to nepodařilo, vzalo zavděk výzubem v nedokončeném polystyrenovém obkladu. Padací poštolče se pak vždy po několika marných pokusech dostat se za ním uvelebí dole na podlaze lodžie.
Je to opravdu beznadějný případ. Včera se vezlo výtahem vzhůru už dvakrát. Když jsme ho poprvé chytali, tak kolemjdoucímu dítěti radostně pokřikujícímu a ukazujícímu „Poštolka! Poštolka!“ maminka vysvětlila, že to už je tam tři dny a jen mávla rukou. Pomalu propadáme dojmu, že se to poštolče létat nikdy nenaučí. Křídla procvičuje jen když jimi mává na rodiče; je ovšem pravda, že křičet k tomu umí náležitě. Touha létat ho popadá, když je samo a chce se dostat za někým z poštolčí rodiny. Pokud je sourozenec s ním, je spokojené, odpočívá a čeká, co mu život přinese.
Poštolče čistě přízemní na samém konci lešení.
Nedá se říci, že by neudělalo vůbec žádné letecké pokroky. Včera dokázalo seskočit na podlážku lešení u lodžie. I když to z podhledu kamer tak nevypadá, je tam mezera asi 40 cm od líce fasády a podlážka nějakých 25 cm níže. To je ovšem nepřekonatelná překážka pro návrat, takže další postup probíhá již standardně směrem dolů.
Jak dlouho to ještě může trvat než se naučí létat aktivněji než jen plachtit dolů? Odpověď z Ptačího centra zní, že do 42 dní věku se to naučí každé poštolče. Dnes je mu minimálně 35 dní. To nás čeká ještě perný týden.
Dnes ráno jsme měli v lodžii opět dvě poštolčata. To šikovnější přespalo zřejmě nahoře na lešení a po půl šesté slétlo za sourozencem do hnízda. A tak byli zase spolu: