O poštolkách a jiných podnájemnících, o myších aneb hraboších a také o nás, lidech domácích.
Zatímco my se trápíme tím, co se děje za naším oknem, tak i v poštolčím světě, tedy v tom, který je ostře sledován okem kamer, se dějí velká dramata. Na několika místech se rozhodovalo, kdo vlastně v dokonalé budce zahnízdí. Ve dvou případech to bylo kdo s koho s rarohem velkým, který hnízdil ve vzájemně si podobných budkách na blíže neurčeném místě v Maďarsku a v rovněž blíže neupřesněném místě Východopanonské pánve v Rumunsku.
Za těch deset let, co u nás poštolky bydlí, se již párkrát (přesně řečeno do dnešního dne třikrát) přihodilo, že nejslabší poštolče uhynulo. Dvakrát to byla poštolčata ve věku přibližně 10 dní, která zřejmě doplatila na to, že je samička přestala přes noc zahřívat. To loňské dokonce dosáhlo věku 29 dní, ale rozdíl mezi ním a sourozenci už byl takový, že nemělo nejmenší šanci urvat si mezi sourozenci potřebný díl potravy. Poštolčí samičky nad nimi ve všech případech zlomily hůl daleko dříve než to nám lidem dávalo smysl. Dnes takto samička odepsala druhé letošní poštolče. Vylíhlo se o půl šesté ráno a samička mu pomáhala stejně tak, jako tomu včerejšímu prvnímu, zbavit se skořápky. Od 6:25 ho však přestala zahřívat.
Tak první letošní poštolče už je na světě. Vylíhlo se dnes, 17.května mezi 16:16 a 16:23.
Tak tu máme měsíc od snesení prvního letošního vejce.
Den proběhl bez větších dramat. Sameček kvůli deštivému počasí trávil více času v lodžii, takže na něj samička poněkud hudrovala, že by měl už konečně vyrazit pro něco menšího.
