O poštolkách a jiných podnájemnících, o myších aneb hraboších a také o nás, lidech domácích.
Když poštolčata začínají poletovat mimo hnízdo, musí na sebe dokázat rodiče dostatečně upozornit. Při spatření jednoho z rodičů nebo i kteréhokoliv jiného opeřence začnou poštolčata hlasitě křičet a mávat křídly. Pokud mají i hlad, tak se na možného dárce potravy i vrhají. Pokračovat ve čtení „Loudění“
Než se takové poštolče vydá do světa, musí se zdokonalit v létání. Teď, když už se poflakují na ulici, je ještě jasně rozpoznáme podle nedokonalého stylu letu, při kterém ještě neumějí plně využívat vzdušné proudy, takže mávají křídly více než dospělí. Ale i tak už přílet bývá impozantní. Pokračovat ve čtení „Letem světem“
Prvním krůčkem na cestě vzhůru je pro každé „naše“ poštolče od té doby, co se líhnou v novém hnízdě na policích za dveřmi, překonání bariéry mezi hnízdní bedýnkou a krabicí nebo košem vedle ní. Další metou je starý, dnem vzhůru obrácený květináč sloužící v koši jako těžítko. Pokračovat ve čtení „O skok výše“
Poštolčata, i když jsou to dravci sokolovití, evidentně neznají heslo jednoho ze zakladatelů Sokola, Miroslava Tyrše. Zatímco „naše“ šikovnější poštolče – výzkumník se chová jako správný Sokol a dokáže už vylétnou z hnízda na polystyrenovou zábranu a ještě výše na skříňku a také slétnout zpět, tomu druhému prostě vyskakovací a předletecké pokusy nejdou. Nakonec mu nezbylo než zvolit cestu dolní a podlézt. A tak teď obě koukají do velkého světa za hranicemi lodžie. Jedno z podlahy a druhé z výše půl metru nad ním. A k tomu hlasitě hulákají na každého kolemletícího opeřence.
