O poštolkách a jiných podnájemnících, o myších aneb hraboších a také o nás, lidech domácích.
Náte takový pocit, že už jste ten obrázek viděli? Přesně tento jste tedy ještě neviděli, ale takovéto situace tu jsou na denním pořádku a už jsme tu o nich opravdu nedávno psali (viz příspěvek Děkuji, můžeš to zase odnést a Zdvořilost). Pokračovat ve čtení „Ty mně, já tobě“
Sameček, který zde naposledy marně hledal samičku 1. dubna, se snad po polednách opět objevil se samičkou v patách.
Každoročně zde připomínáme víceméně obecně známý fakt, že na prvního dubna připadá mezinárodní den ptactva. Letos jsme díky tomu, že zároveň byly velikonoce, měli možnost pozorovat časně aprílové ptactvo na několika výjezdech za architekturou do terénu. Poštolky jsme zastihli na věžích zámeckých i kostelních v Černé, Polné a Havlíčkově Brodě, kde se tamní samička vyhřívala na bidýlku před budoucím hnízdem:
Můžeme je očekávat do tří týdnů. Ze svých zimovišť se vrátí jedni z nejpodivuhodnější ptáků u nás žijících. I když si je leckdo může plést s vlaštovkou, náleží do řádu svišťounů a jsou příbuzní americkým kolibříkům. Rorýs obecný (apus apus) je dokonale přizpůsoben životu ve vzduchu a za letu i spí. I když také námluvy a páření rorýsů probíhají ve vzduchu, tak hnízdění ve vzduchu doposud nezvládli. Původní hnízdiště ve skalních štěrbinách a dutinách stromů jim již delší dobu z velké části nahrazují lidské stavby (v hesle německé wikipedie je zmiňován příklad z švábského města Hall – Schwäbisch Hall). Vybírá si v nich díry ve zdech, krovy, škvíry pod římsami a trámy i ve větracích otvorech a jiných skulinách panelových domů. Hnízda si staví z rostlin a peří nasbíraných za letu a slepuje je slinami. V Číně jsou rorýsí hnízda, známá pod názvem vlaštovčí, považována za nepřekonatelnou pochoutku. Pokračovat ve čtení „O rorýsech“
