O poštolkách a jiných podnájemnících, o myších aneb hraboších a také o nás, lidech domácích.
Včera večer byla okroužkována již pátá generace poštolčat z naší lodžie. Prvním třem přitom bylo dvacet dva dní, tomu čtvrtému, ještě celému bíle ochmýřenému, dní osmnáct. Akce měla podobný průběh jako v minulých letech. Pokračovat ve čtení „Tři plus jeden kroužek“
Takové malé poštolče, když se vylíhne do správného hnízda, si nežije tak špatně. Alespoň dokud se o něj rodiče řádně starají. Jídlo mu servírují přímo do zobáčku. Dodávka do hnízda má ovšem přednost. Vždy je tedy ve výhodě ten, kdo je dole a ne na bidýlku. Pokračovat ve čtení „Je libo hraboše?“
Jméno Lotrando jsme dali poštolčatům zřejmě oprávněně, kdepak Luvík… Hlavně po ránu a navečer, když není takové parno, totiž docela vyvádějí. Dnes, jako každé ráno, nás těsně před pátou probudil křik. Jak se později ze záznamů ukázalo, obletoval kolem nějaký vetřelec – pravděpodobně opět poštolčí mladík, který má ve zvyku občas přijít na návštěvu. Pokračovat ve čtení „Hledej Lotranda“
Tak už i třetí malá poštolka, ta s černým kroužkem, to dotáhla až na bidýlko. Pokračovat ve čtení „Už i třetí“