O poštolkách a jiných podnájemnících, o myších aneb hraboších a také o nás, lidech domácích.
Byla tu a už tu není. Jmenovala se Eliška, ale říkali jsme jí také é-myška. Nejprve jsme mysleli, že se jen nachladila, ale pak, se ukázalo, že její choroba je záludnější… Byla černá s bílým kosočtvrecem na bříšku, něžná a přítulná. Pokračovat ve čtení „Malá milá e-myš“
Co se ptactva týče, zdá se být poezie plná pěvců, zvláště těch dobře rýmujících se. Ovšem v básni Mé ptactvo Oldřicha Mikuláška krouží i poštolka: Pokračovat ve čtení „Mé ptactvo“
Něco o poštolkách z dob, kdy byly ptactvem užitečným, posud však pronásledovaným, sepsáno jedním z otců české ornitologie: Pokračovat ve čtení „Nesu Vám kalousy!“
Léta Páně 1835 vyšla v Časopise Ćeského Musea báseň Swatba na Krásné Hoře, kterou „dle pověsti vzdělal Věnceslav Jaromír Picek“. Místem děje jsou zříceniny „v Táborsku blíž Mladé Vožice. Poslední držitelkyně tohoto hradu, ovdovělá paní Mráčkovna, o níž tato báseň jedná, ve zříceninách jeho roku 1211, jak jak pověst udává, smrt svou našla…“. Nás pochopitelně zaujal na samém začátku kolem šedivé rumy odletující „poštolek divokých řad, jejichžto náramně hlaholí šumy“: Pokračovat ve čtení „Swatba na Krásné Hoře“
„Děti, nu, to jste měl hned říct, bodejť neviděla, ba viděla, šly tamtudy tou cestičkou po polích, a přímo k tomu potoku, co ty vrby jsou. Ale už je nedohoníte, skákaly jako poštolky,“ při těch slovích ukázala žena dědkovi na opačnou stranu, kudy byla dříve děti poslala.