O poštolkách a jiných podnájemnících, o myších aneb hraboších a také o nás, lidech domácích.
Důstojný otec Jan Tanner z našeho Tovaryšstva, člověk nade vší pochybnost důvěryhodný, mi nedávno jako očitý svědek vyprávěl cosi neobvyklého, co ještě nikdo dostatečné neprozkoumal: na věžích hradu Karlštejna hnízdí ve velkém množství sokoli. Pokračovat ve čtení „Poštolky a štíři na Karlštejně“
Růžový obzor s šedým přelivem
poštolka křikem zaplašila hvězdy
tak kde jsi.
Kůži chodníku jsem rozezněl
a tiše spadly první kapky deště.
Que me veux-tu frère Gheppio, faucon Crécerelle? Cher oiseau, sainte horloge qui m’appelle à la prière, ce n’est pas ton heure de chanter…Mon frère Gheppio m’appelle de nouveau… Il m’annonce quelque chose… Ma prière a peut être été entendue?
Tím hůře bude v lesích, v této krajině plné závějí, tam, kde jiskří mráz místo táborového ohně, kde jsou rysové místo čuníků a kde ulovíte poštolku, nikoliv však tučnou husu.
Už jsme tu dlouho neměli žádnou poštolku literární. Abychom tedy nezanedbávali poštolčí poezii, zde je jedna brožovaná báseň od Pavla Šruta: Pokračovat ve čtení „To v akci Z: zabili poštolku“