O poštolkách a jiných podnájemnících, o myších aneb hraboších a také o nás, lidech domácích.
Zříceniny halené pláštěm buků a jedlí,
chmurnou hranou valů svých do kraje patřící vážně,
kterak v Ohře tichounkých vlnách zhlíží se rys váš!
Vy jste dějištěm byly mého skrovného děje,
mluvte, svědkové, nyní! Nadarmo! Němý jest kámen,
po stopách reků mých oko tu nadarmo pátrajíc bádá,
nikde ohlasu, zvěsti, památky z minulých časů,
příroda zamlklá, stromy hlaholí šumíce větrem,
poštolka s rorejsem oblétá v skřeku cimbuří trosky, Pokračovat ve čtení „Humanisté, poštolky a rorejsi“
Jednonoh a stonožka
byli spolu na výletě
jednou v létě,
jednou v létě,
jednou v létě v neděli,
a co všechno viděli: Pokračovat ve čtení „Jednoroh, stonožka a rorýs“
Nějakou dobu jsme zanedbávali poštolčí a rorýsí poezii. Pokusíme se to napravt poštolkami a rorejsy z básně Vladimíra Holana (1905–1980) Tvé dětství ze sbírky Sbohem? : Pokračovat ve čtení „A které z ptáků měl jsi rád?“
Člověk snadno propadne dojmu, že poetická poštolka v české literatuře zkrátka neexistuje. Je pravda něco jako bílá vrána, ale vezměte si třeba Druhou báseň o Brně Jana Skácela, v níž nejen „poštolka si krouží nad Brnem“, ale Brno zabírají i hbití rorýsi… Pokračovat ve čtení „Už i ta poštolka si krouží nad Brnem…“