O poštolkách a jiných podnájemnících, o myších aneb hraboších a také o nás, lidech domácích.
„Naše“ poštolčata jsme po jejich vyletění z rodné lodžie letos mnoho nevídali. Dnes už je jim 66—69 dní. Pokud jsou tedy v pořádku. Touhle dobou už se obvykle přestávají být závislá na rodičovské podpoře a vydávají se do světa. S rodičovskou podporou končí i tolerance. Pokračovat ve čtení „Jako na cizí“
Holubi jsou opravdu vytrvalí. Pan poštolka je ale také stále vytrvale odhání. Paní poštolka vše spíše pozoruje. Pokračovat ve čtení „Pořád ti holubi“
Opakuje se to každý rok. Jen co poštolky začnou méně pobývat v naší lodžii, začnou se o ni zajímat holubi. A pan poštolka má plno práce s jejich vyháněním. Holubi se vytrvale vracejí, ale i pan poštolka je vytrvalý. A tak jsme několikrát za den svědky dramatických scén. Pokračovat ve čtení „Jak zaplašit holuby“
Touhle dobou se to pravidelně stává. Objeví se další poštolka a zákonitě vyvolá větší či menší konflikt. Dnes odpoledně se takto přihrnula cizí poštolčí samička a byla tou aktuální domácí sražena na podlahu lodžie. Pokračovat ve čtení „Konflikt“
Když se nám ztratila paní Poštolka, zůstává nyní často poštolčí lodžie nbez dozoru a drzí holubové si dovolují stále více a více. Ny, lidé domácí, s nimi mnoho nezmůžeme, ale naštěstí je tu ještě pan Poštolka, který je dokáže vykázat do patřičných mezí. Pokračovat ve čtení „Sám proti přesile“