O poštolčích a jiných podnájemnících, o myších aneb hraboších a také o nás, lidech domácích.
Cizí mladá poštolka, která navštěvuje naši lodžii to stále nevzdává. Zvláště když je hezky, přiletí i několikrát za den, hlavně po ránu, když je domácí pár doma. Mezi domácími její přílet vždy vyvolá rozruch. Zahánění vetřelce ale domácí zjevně i baví. Pokračovat ve čtení „Rušné ráno“
Od zítřka za týden tu máme Štědrý den, ale u nás v lodžii to vypadá, jako by měly být velikonoce. Počasí za mnoho nestojí, samá mlha a plískanice, ale „naše“ poštolky si zřejmě vzaly do hlavy, že bude jaro.
„Naše“ poštolčí samička, ta domácí s šedým ocáskem, co u nás strávila zimu, má dva nápadníky. Ten, co se tu objevil 3.dubna se už s ní, jak se zdá, řádně spároval. Páří se spolu kdykoliv a kdekoliv… a pravidelně ji zásobuje tučnými hraboši. Pokračovat ve čtení „Bigamie nebo jen nevěra?“
Již na základní škole nás paní učitelka Sladkovská poučila, že sameček od hrdličky se jmenuje kulásec, což jasně vyplývá z Máchova Máje:
Byl pozdní večer – první máj –
večerní máj – byl lásky čas.
Hrdliččin zval ku lásce hlas,
kde borový zaváněl háj. Pokračovat ve čtení „Poštolčin zval ku lásce hlas“
Starší generace ještě jezdila ve vlacích, v nichž byly pod okny cedulky nabádající cestující, aby se nevykláněli za jízdy z oken. Něco podobného, poštolkám srozumitelného, bychom měli umístit na zábradlí naší lodžie. Pokračovat ve čtení „E pericoloso sporgersi“