O poštolkách a jiných podnájemnících, o myších aneb hraboších a také o nás, lidech domácích.
Dnes ráno jsme vyrazili k Žebětínskému rybníku a vydali se podél Vrbovce a jeho bezejmenného přítoku protékajícího Horákovým žlebem. Cíl naší cesty byl v lese za mokrou, bílými kvítky hustě posypanou loukou. Pokračovat ve čtení „U Žebětínského rybníka“
„Náš“ poštolčí sameček se snaží samičce zavděčit tím nejlepším, co lze v okolí sehnat. V posledních dnech to bylo i pěkné tučné holoubátko…
Kromě našeho domácího páru k nám pravidelně létá další poštolka – mladá samička. Od samičky domácí je snadno rozlišitelná. Její pruhovaný ocásek totiž není šedý, ale rezavě hnědý. Domácí se s ní dosti zlobí, ale ona si z nich nic moc nedělá. Těžko říci, zda ji více lákají hraboši, které nosí sameček, nebo ta velká budka s urostlým poštolákem. Pokračovat ve čtení „Třetí poštolka“
Staré poštolčí přísloví sice říká, že jeden hraboš jako nedělá, ale když sameček přinese prvního samičce jako dárek, rozhodně se už jaro blíží.
Přesněji řečeno, vrací se na povrch. Na pozemcích, na kterých populace hraboše překročí pětinásobek prahu škodlivosti (jeho definici se nám sice nepodařilo najít, ale povolující orgány i zemědělci ji dozajista dobře znají), bude opět možno plošně rozsypávat jed. Pokračovat ve čtení „Špatná zpráva pro poštolky, sýčky, kalouse“