O poštolkách a jiných podnájemnících, o myších aneb hraboších a také o nás, lidech domácích.
Na Silvestra umřela v požehnaném myším věku 1 roku 3 měsíců a 20 dní naše oblíbená myška Amálka, zvaná Málinka. Místo poštolčího maskota tak zůstalo prázdné. Dnes odpoledne jsme ale domů přinesli myšku novou. Dostala, tak jako její předchůdkyně, jméno podle svátku, který se slaví v den, kdy byla nakoupena: Vilma. Pokračovat ve čtení „Myška Vilma, zvaná Velma“
Než se takové poštolče naučí samo nakrmit, zkouší to různě. V hnízdní bedýnce se často povaluje nějaký ten myš… Pokračovat ve čtení „Polykači myšů“
Dnes pan poštolka přinesl paní poštolce večeři až za soumraku. Pokračovat ve čtení „Pozdní večeře“
Pan poštolka v posledních dnech výrazně zvýšil přísun dárků, které nosí paní poštolce, aby jí ukázal, že se jeho lovecké schopnosti od loňska nezhoršili, ba právě naopak. Nosí takřka výlučně myše, přesněji řečeno hraboše. Pokračovat ve čtení „Myš, myš a zase myš“
„Náš“ pan poštolka nosí paní poštolce všelicos. Hlavně ovšem tradiční poštolčí pochoutku, hraboše. Většinou jí je předává někde poblíž vyhlédnutého hnízda, přebytky končí ve spíži, kterou má někde na protější straně ulice. Pokračovat ve čtení „Když se budí netopýři“