O poštolkách a jiných podnájemnících, o myších aneb hraboších a také o nás, lidech domácích.
Dnes ráno těsně po sedmé bylo v naší ulici najednou docela rušno. Způsobili to cizinci poletující kolem naší lodžie. To nemohl domácí pán jen tak nechat a dal vetřelcům hlasitě najevo, že tento vzdušný prostor je jeho a že ho mají vyklidit. Pokračovat ve čtení „Tady bydlím já“
Dost jsem se už nadíval
i na něhu sněhu
a přece tady vyhnán do Ráje Pokračovat ve čtení „… a smála se Newtonovi“
Den poté, co se první poštolčata rozlétla do ulice, vyrazila i další. V lodžii zůstalo už jen nejmladší poštolče; hnízdo a koš vedle něj opouští až k večeru (18:38). Ostatní celý den poletovala dovnitř i ven. Pokračovat ve čtení „Poslední dva“
Po předešlých dvou dnech intenzivního tréninku se poštolčata rozhodla vyrazit do ulice. První v 5:06, Pokračovat ve čtení „Výletníci“
Všechno začalo v úterý 10. června hned po ránu, když se jedno z poštolčat rozhodlo, že pořád procvičovat křídla jen tak na hnízdě a v sousedním koši už ho nebaví. Použilo tedy křídla poprvé k opravdovému letu. Bylo to jen pár mávnutí, ale let to byl. A byl to let úspěšný, neboť zdárně přistálo na zábradlí a zase se z něj dokázalo vrátit. Pokračovat ve čtení „Rumrajch“