O poštolkách a jiných podnájemnících, o myších aneb hraboších a také o nás, lidech domácích.
Už jsme tu o tom několikrát psali. „Naše“ poštolčí samička si schovává nezkonzumované hraboše za oknem do květináče pod jedličku. Když se sameček zdrží se svačinou či obědem, hraboše vytáhne a pochutná si na něm. Pokračovat ve čtení „Jak nepřijít o svačinu“
„Naše“ poštolka v posledních dnech často řeší dilema, zda myše, kterého dostala od samečka raději hned sníst nebo raději uschovat na horší časy. Pokračovat ve čtení „Sníst nebo raději schovat na později?“
„Náš“ poštolčí sameček, jak snad je již zřejmé z předchozích příspěvku, hojně zásobuje samičku hraboši. Většinou neuplyne ani hodina, aby se neukázal s dalším úlovkem. Pokračovat ve čtení „Hrátky s myšem“
Pokaždé, když se v naší lodžii objeví hraboš, a děje se tak v posledních dnech hodně často, si říkáme, zda jeho poslední potravou nebyl Stutox nebo Ratron. Doufáme, že tomu tak nebylo a že byl hraboš poštolkami zahuben v rámci jejich participace na biologické ochraně proti škůdcům. Pokračovat ve čtení „Kauza hraboš“
Přesněji řečeno, vrací se na povrch. Na pozemcích, na kterých populace hraboše překročí pětinásobek prahu škodlivosti (jeho definici se nám sice nepodařilo najít, ale povolující orgány i zemědělci ji dozajista dobře znají), bude opět možno plošně rozsypávat jed. Pokračovat ve čtení „Špatná zpráva pro poštolky, sýčky, kalouse“