O poštolkách a jiných podnájemnících, o myších aneb hraboších a také o nás, lidech domácích.
„Naše“ poštolčata jsme po jejich vyletění z rodné lodžie letos mnoho nevídali. Dnes už je jim 66—69 dní. Pokud jsou tedy v pořádku. Touhle dobou už se obvykle přestávají být závislá na rodičovské podpoře a vydávají se do světa. S rodičovskou podporou končí i tolerance. Pokračovat ve čtení „Jako na cizí“
Poštolčatům, co se letos vylíhla v naší lodžii už je 60 dní a to bývá čas vydat se světa. Jejich rodiče začínají mít více času sami na sebe. Pokračovat ve čtení „Zase sami“
Poštolčata se, jak už jsme psali, letos záhy rozhodla vyměnit rodnou lodžii za něco lepšího někde v okolí. Zato jejich rodiče se pravidelně vracejí na noc. Pokračovat ve čtení „Zasloužený odpočinek“
Poštolčata letos poté, co poprvé vyletěla do ulice, moc nevídáme. Ale čas od času, tak jednou za den, se aspoň jedno objeví. Většinou se s křikem přiřítí, když zahlédnou někoho z rodičů. Pokračovat ve čtení „Ratata poštolčata“
V sobotu v podvečer do naší lodžie dorazila nečekaná návštěva. Za paní a panem poštolku se sem přiřítilo poštolče s kroužkem na pravé nožce. Na kroužku byly vidět zbytky barvy a tak, i když se nám nepodařilo přečíst číslo na něm, je jasné, že to bylo jedno z „našich“. Pokračovat ve čtení „Konečně poštolče“