O poštolkách a jiných podnájemnících, o myších aneb hraboších a také o nás, lidech domácích.
Poštolčí lodžie odjakživa přitahuje i cizí poštolky – a%t uř bydlí někde v okolí nebo jen prolétají kolem. Dnes ráno do ní zavítal mladý nepřepeřený sameček, který měl ještě pruhovaný ocásek. Otec poštolka, který se teď lodžii, kde na něj mohou číhat poštolčata, spíše vyhýbá, byl ovšem nedaleko a vetřelce během chvilky zahnal. Pokračovat ve čtení „Otec poštolka a cizinec“
V naší lodžii poté, co se poštolčata vydala do světa, panuje klid. Může se zdát, že zmizeli i poštolčí rodiče, ale není tomu tak. Dnes takřka v pravé poledne se o lodžii a koš vedle hnízda začal podezřele zajímat poštolčí mladík, který tu letos zřejmě nebyl poprvé. Byl ten ten, co mu už postupně dorůstají první šedá pera na ocásku. Pokračovat ve čtení „Vzdušný souboj“
Mimo okroužkovaného mladíka její o naši lodžii zájem i další mladý sameček, který se kroužkem nepyšní. Domácí pár ho většinou brzo zpozoruje a rychle ho žene pryč. Pokračovat ve čtení „Další zvědavec“
„Naše“ poštolčata vůčihledně rostou a pomalu ztrácejí poslední bílé chmýří. Pokračovat ve čtení „Sněží peří“
Domácí poštolčí pár teď, když jim skončily rodičovské povinnosti, tráví v naší lodžii daleko více času. Důvodů to má hned několik. Kromě toho, že posledních několik dní občas zapršelo a hodilo se tedy schovat před deštěm, poštolky nyní mění peří. Pokračovat ve čtení „Pera. pírka a peříčka“