O poštolkách a jiných podnájemnících, o myších aneb hraboších a také o nás, lidech domácích.
Vypadá to, že „naše“ poštolky už vedou řádný rodinný život. Poštolčí milenec se zřejmě rozhodl, že bude lépe najít si vlastní ženu a od soboty se tu nekázal. A tak v naší lodžii plyne poštolčí čas vcelku poklidně. Na poslech se to sice nezdá, poštolčí samička totiž stále něco po samečkovi chce a je-li zrovna přílomen, usilovně kvílí. Sameček se přirozeně vyzná v poštolčím jazyce lépe než my a tak většinou správně pozná, co se po něm chce. Pokračovat ve čtení „Rodinný život“
První zpráva o hnízdění poštolek na katedrále Notre Dame pochází z roku 1840. Od té doby až do osudného požáru 15. dubna zde pravidelně hnízdil jeden nebo i více párů. Jak přečkaly požár? Pokračovat ve čtení „Poštoky z Notre Dame“
„Naše“ poštolčí samička, ta domácí s šedým ocáskem, co u nás strávila zimu, má dva nápadníky. Ten, co se tu objevil 3.dubna se už s ní, jak se zdá, řádně spároval. Páří se spolu kdykoliv a kdekoliv… a pravidelně ji zásobuje tučnými hraboši. Pokračovat ve čtení „Bigamie nebo jen nevěra?“
Poštolčí sameček, co se do naší lodžie nastěhoval na začátku dubna, si v sobotu 6. dubna po poledni povšiml, že dole v koutě na zemi je krabice s hlínou – staré hnízdo, v němž bylo vyvedeno od r. 2007 deset generací poštolek. Od přestavby v roce 2016-17 si poštolky příliš tohoto místa nevšímaly. Ale on nyní často slétá dolů a občas se zde i zavrtí. Pokračovat ve čtení „Staré hnízdo“
„Není-li tu ta, kterou mám rád, tak mám rád tu, která je tu…“. Tak nějak to teď u nás vypadá. Poštolčí sameček, možná, že to není zrovna ten, který občas zavítal na návštěvu za „naší“ poštolčí samičkou, je tu od středečního odpoledne pečený, vařený. Lítá sem a tam, huláká a vyzpěvuje, a dvoří se nejenom „naší“ staré dobré poštolčí samičce, co s námi strávila celou zimu, ale i nově přivandrovalé mladici, která se od „naší“ poštolky liší barvou ocasních per. Pokračovat ve čtení „Není-li tu ta, kterou mám rád…“