(aneb jak jsme toto dilema nakonec vyřešili)
Pokud sledujete přímý přenos z naší lodžie, tak už určitě víte, že letošní čtyři poštolčata v pozdním nedělním odpoledni zmizela z hnízda. Od úterka 3.července, kdy se zde naposledy ukázala matka poté, co zahnala 29. června poštolčího otce, jsme dumali jak dlouho máme čekat než je předáme do záchranné stanice (Pokračování textu…)
Přiletěl dnes večer těsně po deváté jaky by se nic nestalo… a teď už podřimuje na bidýlku nad starým hnízdem. Nebyl tu celých nešťastných třináct dní a už je marné přemítat coby, kdyby. (Pokračování textu…)
A co se stalo ráno? „Náš“ poštolčí sameček nad ránem vyměnil přední bidýlko za zadní a zůstal na něm do 5 hodin. Pak přelétl na komeru pod stropem u dveří a z ní na hnízdní bedýnku. Chvilku poseděl na jejím okraji a bedlivě si prohlížel její obsah. Hnízdo bylo prázdné… (Pokračování textu…)
Poštolčí samička u nás nepřistála od doby co letošní matka poštolčí rodiny před čtrnácti dny naposledy nakrmila poštolčata. Samečky tu ale máme dva. Kromě toho domácího se navečer a po ránu objevuje i druhý. Vzájemně se sledují, takže jakmile přistane jeden, vzápětí je tu druhý, aby prvního zahnal. (Pokračování textu…)
Po odstěhování poštolčat do záchranné stanice naši lodžii vbrzku začali dva poštolčí samečkové. Sameček první je, jak se domníváme, otec „našich“ letošních poštolčat a po svém znovubjeveníse poměrně často nocuje na bidýlkách nad starým hnízdem. Odtud se ho ovšem pravidelně snaží vystrnadit sameček druhý. (Pokračování textu…)
