O poštolkách a jiných podnájemnících, o myších aneb hraboších a také o nás, lidech domácích.
Savci (Mammalia)
Dnes ráno jsme vyrazili k Žebětínskému rybníku a vydali se podél Vrbovce a jeho bezejmenného přítoku protékajícího Horákovým žlebem. Cíl naší cesty byl v lese za mokrou, bílými kvítky hustě posypanou loukou. Pokračovat ve čtení „U Žebětínského rybníka“
Z ničeho nic nám zmizel ježek, čert ví, kam on to mohl běžet. To znamená, že Anežka a já jsme tedy bez ježka. Útěk byl zřejmě bleskový, já mu jich nandám, ježkovi! Zmizí, a člověk zamešká kdeco, a čeká na ježka.
Kromě našeho domácího páru k nám pravidelně létá další poštolka – mladá samička. Od samičky domácí je snadno rozlišitelná. Její pruhovaný ocásek totiž není šedý, ale rezavě hnědý. Domácí se s ní dosti zlobí, ale ona si z nich nic moc nedělá. Těžko říci, zda ji více lákají hraboši, které nosí sameček, nebo ta velká budka s urostlým poštolákem. Pokračovat ve čtení „Třetí poštolka“
První hraboš rozhodně nebyl poslední . Od té doby, co domácí sameček přinesl samičce letošního prvního hraboše, jí nosí denně minimálně dva. Pokračovat ve čtení „… více hrabošů“
Staré poštolčí přísloví sice říká, že jeden hraboš jako nedělá, ale když sameček přinese prvního samičce jako dárek, rozhodně se už jaro blíží.