O poštolkách a jiných podnájemnících, o myších aneb hraboších a také o nás, lidech domácích.
„Naše“ poštolčata tráví čas od neděle 8. července v záchranné stanici. Pokud bylo vše probíhalo normálně, už by zřejmě i to nejmenší mělo za sebou první let mimo okruh naší i jejich domácí lodžie. Takto si ještě nějakou dobu na první volný let počkají. Nejspíše se teprve rozlétávají po tréninkové voliéře a možná už v ní mají i možnost natrénovat lov s živou myší… Pokračovat ve čtení „Jak se vypouštějí“
Vždy nás zajímalo, co vlastně dělají mladé poštolky, když už se musí starat samy o sebe. Něco jsme tady už o tom i napsali např. v příspěvku Co zrovna asi dělají aneb lovecké začátky… nebo George, Rosie, Alice, Kirky, Maddie a Rabbie s odkazem na sledovací projekt Gordona Riddlea.
Před osamostatněním během onoho měsíce po prvním leteckém pokusu, kdy je ještě rodiče zásobují potravu, se poštolčí mláďata, mají-li přežít, musí naučit dvěma dovednostem: letu a lovu. Pokračovat ve čtení „Škola hrou“
Poštolčata už jsou skoro týden ta tam a tak jsme jednu z kamer (tu označenou číslem 2) snímajících letošní poštolčí hnízdo přemístili stejně jako loni na zábradlí, odkud může sledovat reje „našich“ rorýsů. Pokračovat ve čtení „Zaostřeno na rorýsy“
A co se stalo ráno? „Náš“ poštolčí sameček nad ránem vyměnil přední bidýlko za zadní a zůstal na něm do 5 hodin. Pak přelétl na komeru pod stropem u dveří a z ní na hnízdní bedýnku. Chvilku poseděl na jejím okraji a bedlivě si prohlížel její obsah. Hnízdo bylo prázdné… Pokračovat ve čtení „Prázdné hnízdo“
Přiletěl dnes večer těsně po deváté jaky by se nic nestalo… a teď už podřimuje na bidýlku nad starým hnízdem. Nebyl tu celých nešťastných třináct dní a už je marné přemítat coby, kdyby. Pokračovat ve čtení „Návrat ztraceného otce“