O poštolkách a jiných podnájemnících, o myších aneb hraboších a také o nás, lidech domácích.
Zvířecí nájemníci a návštevníci našeho městského bytu a venkovského domu.
Občas to už vypadá, jako by se poštolčata z naší lodžie natrvalo vystěhovala. Už ani večer na noc se neobjevují všechna, ale tráví ji tu spolu s maminkou maximálně dvě až tři. O moc více se jich neobjevuje ani ve dne. Většinou když honí někoho z rodičů a loudí na něm potravu. Pokračovat ve čtení „Lov na tatínka“
V tomto příspěvku se vracíme o několik let zpět. Před sedmi lety, 6. července 2013 přistálo na zábradlí naší lodžie cizí poštolče. To, že jde o poštolče cizí bylo jasné z toho, že v té době ještě do ulice nelétající domácí poštolčata seděla na skříňce a na zábradlí. Pokračovat ve čtení „Adoptivní poštolče“
Když osamělo, také poslední nejmladší poštolče se věnovalo důkladnému cvičení křídel na hnízdě: Pokračovat ve čtení „Poslední mohykán“
Poté, co 26. a 27. června vyletěla z lodžie první čtyři poštolčata (Jaké je to asi venku I ; Jaké je to asi venku II), poletovala si volně ven a zase zpátky do lodžie. V ní natrvalo zůstala dvě poslední poštolčata. Pokračovat ve čtení „Předposlední mohykán“
Jenom aby bylo jasno. Otec poštolka rozhodně nedokáže zdecimovat všechny rorýsi, co se jich prohání naší ulicí. Pokračovat ve čtení „A co rorýsi?“