Kdo shodil náš květináč

Tento příspěvek bychom mohli začít podobně jako sedm trpaslíků v pohádce (zde ve verzi od Františka Hrubína):

…. hned si všimli, že tu něco není v pořádku. „Kdo odstrčil mou stoličku?“ ptal se první. „Kdo jedl z mého talířku?“ zvolal druhý. „Kdo mi nakousl můj chlebíček?“ ptal se třetí. „Kdo se tu pustil do mého medu?“ křikl čtvrtý. „Kdo jedl z mých jahůdek?“ ptal se pátý. „Kdo si bral z mých borůvek?“ zvolal šestý. „Kdo mi upil malinové šťávy?“ ptal se sedmý. „A kdo to leží na našich postýlkách?“ zvolali všichni, když se rozhlédli.

Pokračovat ve čtení „Kdo shodil náš květináč“

V pravé poledne

O holubech, kteří navštěvují naši lodžii se stejným cílem jako poštolky, jsme tu psali už mnohokrát. To, že místa jevící se jako potenciální dobré bydlo poštolkám, přitahují i holuby, je bohužel logické. A tak u nás pravidelně přistávají, bublají a  natřásají se a testují všechna možná i nemožná hnízda.  Pokračovat ve čtení „V pravé poledne“

… se perou

Nejen husy pode a nade mlejnem, ale, jak je u nich na jaře dobrým zvykem, i poštolky se perou. V naší lodžii už jsme takových pranic zažili několik. Nyní jde zřejmě o to, zda si dobré bydlo v naší lodžii udrží poštolka, která si zde své domovské právo doslova vyseděla přes zimu, nebo ta nová, co se zde snaží zabydlet od 4. dubna. Už zde jednou v klidu vedle sebe přespaly, pak na sebe jen tak letmo narazily, ale dnes po poledni z toho byla opravdu velká pranice. Pokračovat ve čtení „… se perou“