O poštolkách a jiných podnájemnících, o myších aneb hraboších a také o nás, lidech domácích.
Stalo se dnes ráno těsně před půl sedmou. Poštolčata už slupla ranní kuřátka, odpočívala a vyhlížela, zda se neobjeví maminka. Na zábradlí ovšem nejprve přistál rehek a dokonce vlétl i do lodžie. Málem ještě ani nestačil odletět a už se na obloze objevila známá silueta. Pokračovat ve čtení „Kdopak to asi je?!“
Když už jsme načali sousedské vztahy, tak příliš mnoho návštěvníků se v naší lodžii v poslední době neobjevuje. Výjimkou je rehek (nebo rehci), který se vždy chová v souladu se svým jménem jako „domácí“. Pokračovat ve čtení „Návštěvníci a vetřelci“
Podzim, alespoń ten astronomický je tu, a stavba která nám a našim poštolkám od konce března komplikuje život, je tu stále. Dostalo se nám sice bleskového světle okrového nátěru a před těmi částmi fasády, které nemají ještě okrášlit balkony a zábradlí, už sice zmizelo, ale jinak tu žádný čilý ruch nepanuje. A ano, ovšem, neměli bychom zapomenout na rorýsovník, osazený nad okny naší ložnice.
Jelikož zde panuje klid a lešení výrazně ubylo, tak ony zbylé kusy se staly oblíbeným místem pro mezipřistání ptačích návštěv, povětšinou sýkorek a rehků, ale i vrabců.
