O poštolkách a jiných podnájemnících, o myších aneb hraboších a také o nás, lidech domácích.
Se začátkem léta reje rorýsů, co se zabydleli v rorýsovníku nad okny vedle poštolčí lodžie, nabyly na intenzitě. A to jich u nás letos bydlí o hodně méně než v letech minulých. Jejich potomci potomci jsou zřejmě stále nadmíru hladoví. Pokračovat ve čtení „Reje rorýsů“
Být doma je docela strategické. Zvláště když má takové poštolče hlad. Maminka mu určitě přinese něco dobrého. Pokračovat ve čtení „Jak poštolče ke svačině přišlo“
Přes den je tu teď docela prázdno. V podvečer se ale začínají slétat poštolčata. Dnes se strávit noc doma rozhodla čtyři. Když už byla rozesazená na bidýlkách nad starým hnízdem, objevil se pan poštolka s malým opeřencem k večeři. Pokračovat ve čtení „Večeře pro poštolčata“
Když poštolčata začínají poletovat mimo hnízdo, musí na sebe dokázat rodiče dostatečně upozornit. Při spatření jednoho z rodičů nebo i kteréhokoliv jiného opeřence začnou poštolčata hlasitě křičet a mávat křídly. Pokud mají i hlad, tak se na možného dárce potravy i vrhají. Pokračovat ve čtení „Loudění“
Než se takové poštolče vydá do světa, musí se zdokonalit v létání. Teď, když už se poflakují na ulici, je ještě jasně rozpoznáme podle nedokonalého stylu letu, při kterém ještě neumějí plně využívat vzdušné proudy, takže mávají křídly více než dospělí. Ale i tak už přílet bývá impozantní. Pokračovat ve čtení „Letem světem“