O poštolkách a jiných podnájemnících, o myších aneb hraboších a také o nás, lidech domácích.
Zříceniny halené pláštěm buků a jedlí,
chmurnou hranou valů svých do kraje patřící vážně,
kterak v Ohře tichounkých vlnách zhlíží se rys váš!
Vy jste dějištěm byly mého skrovného děje,
mluvte, svědkové, nyní! Nadarmo! Němý jest kámen,
po stopách reků mých oko tu nadarmo pátrajíc bádá,
nikde ohlasu, zvěsti, památky z minulých časů,
příroda zamlklá, stromy hlaholí šumíce větrem,
poštolka s rorejsem oblétá v skřeku cimbuří trosky, Pokračovat ve čtení „Humanisté, poštolky a rorejsi“
„Naše“ poštolky mají svá oblíbená místa. Jedním z nich je polička nad hnízdní bedýnkou. Může to být prostě jen proto, že mají rády místa nahoře. Je to také místo, kde je možno schovat se před zvědavci, kteří je pozorují. Pokračovat ve čtení „Místo nahoře“
Podzim je tu a s ním i tradiční smíšená tlupa ptačí drobotiny, která opět začíná zkoumat, co by se našlo v naší lodžii. Pokračovat ve čtení „Podzimní tlupa“
„Naše“ paní poštolka měla dnes ráno, když se schovávala před deštěm a větrem na bidýlku, nečekanou návštěvu. Pokračovat ve čtení „Ve větru a dešti, aneb nečekaná návštěva“
Prší a prší a zase prší. „Naše“ poštolky mají kvůli dešti a nakonec i velkému větru ztížené podmínky k lovu. Častěji také vyhledávají úkryt před nepřízní počasí ve své velebudce, kterou je naše lodžie. Pokračovat ve čtení „Na bidýlku“