O poštolkách a jiných podnájemnících, o myších aneb hraboších a také o nás, lidech domácích.
„Naše“ poštolky mají své teritorium, které urputně brání proti všem vetřelcům. Dnes ráno to byla jedna mladá poštolka. Možná se tu opakovaně objevuje ta stejná, ale kdo má jednu od druhé poznat. To vědí jen domácí, kteří žádné porušení svého výsostného území nenechají jen tak.. Pokračovat ve čtení „Výsostné území“
„Náš“ pan poštolka nosí paní poštolce všelicos. Hlavně ovšem tradiční poštolčí pochoutku, hraboše. Většinou jí je předává někde poblíž vyhlédnutého hnízda, přebytky končí ve spíži, kterou má někde na protější straně ulice. Pokračovat ve čtení „Když se budí netopýři“
Nešlo o blues. ale o hraboše, tedy o jednoho z mnoha hrabošů, kterými teď pan poštolka obdarovává svou družku. Křik je přitom vždy velký a nejinak tomu bylo i dnes před púl třetí odpoledne. Poštolka, která se za domácím pánem přiřítila, nebyla ovšem ta jeho. Statečně před ní hraboše chránil vlastním tělem a a pak s ním raději odletěl s cizinkou za patami. To už dorazila velmi rozčilená domácí paní a předání datu té jediné správné se konečně podařilo. Pokračovat ve čtení „Jen a jen pro tebe“
Dnes ráno trávil „náš“ poštolčí pár obvyklým způsobem. Bylo slunečné a tak si mohli dát s výhodou sluneční lázeň. Paní poštolka teď pořád po panu poštolkovi něco hlasitě vyžaduje a jen on jí rozumí, co vlastně chce. Pokračovat ve čtení „Březnové ráno“
„Naše“ poštolky pravidelně tráví noci v lodžii. Pokud zrovna tím směrem nefouká, preferují přitom bidýlka nad starým hnízdem. Ráno se před odletem obvykle ještě zdrží. Pokračovat ve čtení „Časně zrána“