O poštolkách a jiných podnájemnících, o myších aneb hraboších a také o nás, lidech domácích.
Nedávno jsme vytáhli z knihovny, už ani nevím přesně proč, Devatero pohádek od Karla Čapka s ilustracemi od jeho bratra Josefa. Pokud jste někdy viděli malé poštolky, tak jejich podobnost se sedmihlavým dráčetem, které se vylíhlo z vejce, co našel strážmistr Choděra ve Vojtěšské ulici, je podivuhodná…
Poštolky se rády koupou. Ta naše dnes využila toho, že už nemusí sedět na vejcích a zaletěla se vykoupat hned dvakrát. Po návratu vypadala jako zmoklá slepice. Při pohledu na ni nás napadlo, že možná časem zlidoví i rčení „mokrá jako poštolka“. Pokračovat ve čtení „Mokrá jako poštolka“
Dnes ráno se konečně vylíhlo v naší lodžii poslední letošní, tedy šesté poštolče. Proti svám starším sourozencům je neuveřitelně malinkaté. Není ovšem divu, mezi nejstarším a nejmladším je rozdíl více než 6 dní a 2 hodin. Pokračovat ve čtení „Letošní benjamínek“
Česká společnost ornitologická vydává letos pod názvem Ptáci lidských sídel příručku, v níž se můžete seznámit s našimi ptačími sousedy. Těmi běžnými i těmi, které už potkáte jen vzácně. Atlas je doplněn radami a tipy, jak těmto ptákům pomáhat a jak s nimi udržovat dobré sousedské vztahy. Pokračovat ve čtení „Ptáci lidských sídel“
Dnes ráno jsme se v naší lodžii dočkali vylíhnutí dalšího, pátého poštolče. Je v porovnání s ostatními o dva a více dní staršími opravdu velmi malinký a tak nám připomněl jednu z postav z knihy Daleká cesta za domovem, Pětíka (pátého, resp. posledního králíčka z vrhu). „Naše“ poštolče není ale, jak doufáme. letos poslední. Ještě zbývá jedno nevylíhnuté vejce. Pokračovat ve čtení „Pětík“