O poštolkách a jiných podnájemnících, o myších aneb hraboších a také o nás, lidech domácích.
Od minulého pátku do včerejšího odpoledne se tento blog spolu s datovým a nahrávacím serverem, na němž je provozován, propadl do nebytí. Nad městem se totiž přehnala nebo spíše zastavila bouře a jeden z blesků byl zřejmě neodolatelně přitahován k bleskosvodu na naší střeše. Pokračovat ve čtení „Opět online“
„Naše“ poštolčí samička se, pokud je sameček na dohled, chová úplně nemožně. Je jako malá. Ječí, poletuje a když jde o nějakého toho myše nebo ještěrku, tak k tomu jekotu ještě vehementně mává křídly. Asi bude opravdu mladá. A sameček s ní má svatou trpělivost, i když občas to vypadá, že když včas neulétne, tak ho taky sní. Pokračovat ve čtení „Jako malá“
Prvomájovým příspěvkem jsme zřejmě přilákali k nám do lodžie v něm zmíněnou hrdličku – tu zahradní (Streptopelia decaocto). Zkrátka my o hrdličce a kulásec za dveřmi… Pokračovat ve čtení „Kulásec za dveřmi“
Již na základní škole nás paní učitelka Sladkovská poučila, že sameček od hrdličky se jmenuje kulásec, což jasně vyplývá z Máchova Máje:
Byl pozdní večer – první máj –
večerní máj – byl lásky čas.
Hrdliččin zval ku lásce hlas,
kde borový zaváněl háj. Pokračovat ve čtení „Poštolčin zval ku lásce hlas“
Poštolčí jídelníček je letos co do skladby vskutku rozmanitý. Pro zpestření nosí „náš“ sameček samičce též typickou sezónní specialitu: ještěrky. Pokračovat ve čtení „Ještě ještěrku“