O poštolkách a jiných podnájemnících, o myších aneb hraboších a také o nás, lidech domácích.
„Naše“ poštolčí samička se už začíná daleko více zdržovat v lodžii nebo někde poblíž. To pro nás má nezanedbatelnou výhodu v tom, že již nemusíme sami odhánět holuby. Bylo nám jasné, že to také znamená to, že už zřejmě sama neloví, ale čeká, co dobrého jí sameček přinese.
„Kamkoli, cokoli, jakkoli, kdykoli“ – tak, pokud se nepletu, pravila Velma Hattfield. A dalo by se říci, že tak nějak to u nás teď vypadá. Ovšem u „našich“ poštolek se jedná o vážné usilí směřující ku založení hnízda a vyvedení potomstva… Pokračovat ve čtení „Kamkoli, cokoli, jakkoli, kdykoli“
Nejen husy pode a nade mlejnem, ale, jak je u nich na jaře dobrým zvykem, i poštolky se perou. V naší lodžii už jsme takových pranic zažili několik. Nyní jde zřejmě o to, zda si dobré bydlo v naší lodžii udrží poštolka, která si zde své domovské právo doslova vyseděla přes zimu, nebo ta nová, co se zde snaží zabydlet od 4. dubna. Už zde jednou v klidu vedle sebe přespaly, pak na sebe jen tak letmo narazily, ale dnes po poledni z toho byla opravdu velká pranice. Pokračovat ve čtení „… se perou“
V hnízdech ostře sledovaných ve světě mimo naši lodžii se objevilo včera poštolčí vejce. První po těch zmizelých v Blatné. Stalo se tak v Holandsku na vodárenské věži ve Hoovegeen. Pokračovat ve čtení „První vejce, ale ne u nás“
Pokud jste četli předchozí příspěvek, tušíte, že „kdo je kdo“ se týká dvou poštolčích samiček, které v noci z 5. na 6. dubna nocovaly v naší lodžii.