O poštolkách a jiných podnájemnících, o myších aneb hraboších a také o nás, lidech domácích.
Poštolek je v české poezii, jak už zde bylo mnohokráte řečeno, poskrovnu. Poštolčí e-poštou ovšem dorazilo Poštolčí blues od jednoho karlínského kosa, kteréžto je názorným dokladem toho, že inspirační roli poštolek pro českou poezii nelze podceňovat Pokračovat ve čtení „Poštolčí blues“
Občas propadáme dojmu, že poštolky literární se vykytují v české poezii vlastně nevyskytují. Náhodně jsme však narazili na další bílou vránu, vlastně poštolku, v básni Josefa Topola A co zbude po nás? Pokračovat ve čtení „A co zbude po nás?“
Na Sedlisku patnáctiletý Prudků Pavel se svými hnědáky také oral svůj kus…. Vysoko nad Pavlem perutěmi mává poštolka — krouží, kolíbá se, nadnáší a pojednou stojí jak k nebi přibitá a shůry dolů bystře slídí, kde by co v zorané zemi zahlédla.
Kočka na větvi.
Tlustý kos na druhé.
Přesto moc daleko… Pokračovat ve čtení „Kočka na větvi a na balkoně“
Když jsem koukal na měsíček, z lesa houkal na mě sýček; když jsem koukal na měsíc, z lesa houkal na mě sýc…
…tak se praví v jedné z písniček bez muziky od Emanuela Frynty .
Athene noctua portrait ; Trebol-a (Own work) [CC BY-SA 3.0], via Wikimedia Commons
Sýček obecný, zvaný též kulich, byl ve starověkém Řecku symbolem moudrosti a věrným průvodcem bohyně Pallas Athény (odtud má i své latinské jméno jméno Athene noctua). Jinde i v našich zemích, byla s touto roztomilou a kdysi hojnou sovičkou spojena řada pověr; měla přinášet neštěstí a svým houkáním věštit smrt. V současné době mu, alespoň v České republice, hrozí vyhubení. Pokračovat ve čtení „Nenoste sýčky do Atén“
.jpg){kind=link}