O poštolkách a jiných podnájemnících, o myších aneb hraboších a také o nás, lidech domácích.
„Naše“ poštolčata mají aktuálně jeden hlavní úkol: růst. A aby zdárně rostla a prospívala, musí řádně jíst. O potravu se jim stará tatínek a maminka je nakrmí. Většinu jejich potravy přitom letos tvoří hraboši a jiní drobní hlodavci. Pokračovat ve čtení „Stravování“
Také u nejbližších sousedů „našich“ poštolek hnízdění zřejmě zdárně pokračuje, i když dovnitř do budek nevidíme. U sýkorků se zřejmě už mláďata vylíhla. Venku už se totiž objevuje i samice. Ani on ani ona si nic moc nedělají ze sousedů poštolků. Pokračovat ve čtení „Nejbližší sousedé“
Od té doby co se v něděli vylíhlo prvních letošních šest poštolčat, sloužilo jim sedmé, skoro úplně bílé vejce jako polštář. O ten ovšem dnes ráno přišla. Pokračovat ve čtení „Jak poštolčata přišla o polštář“
Poštolčí otcové sice rádi střídají své družky v sezení na vejcích, když se ale vylíhnou poštolčata, nevědí si s nimi rady. Dnes ráno ovšem pan poštolka ukázal, že se tak nechovají všichni. Pokračovat ve čtení „Emancipovaný otec“
„Náš“ pan sýkorka se o rodinu vzorně stará. Ovšem, když se jeho soused pan poštolka usadí na rorýsovníku nad budkou, ve které sýkorkovi bydlí, tak při návratu domů raději přistane na zábradlí poštolčí lodžie. Máme tak alespoň příležitost si ho zblízka prohlédnout. Pokračovat ve čtení „Poštolkovi a sýkorkovi“