
Dnes ráno přiletěly do naší lodžie zase jednou sýkorky. Byly to dvě modřinky. Vzápětí se přiřítily poštolky. Bedlivě svou velkou hnízdní budku sledují a tak si vetřelců nemohly nevšimnout. Pokračovat ve čtení „Minivetřelci“

O poštolkách a jiných podnájemnících, o myších aneb hraboších a také o nás, lidech domácích.
Zvířecí nájemníci a návštevníci našeho městského bytu a venkovského domu.

Dnes ráno přiletěly do naší lodžie zase jednou sýkorky. Byly to dvě modřinky. Vzápětí se přiřítily poštolky. Bedlivě svou velkou hnízdní budku sledují a tak si vetřelců nemohly nevšimnout. Pokračovat ve čtení „Minivetřelci“

Odpoledne přinesl domácí poštolčí sameček opět netopýra. Těžko říci, zda dalšího nebo toho stejného, co se samičce ráno příliš nelíbil (viz Netopýr aneb létající „myš“). Pokračovat ve čtení „Ještě jednou netopýr“

Pan poštolka nás dokáže překvapit tím, co přinese paní poštolce darem. Občas překvapí i paní poštolku. Dnes ráno se objevil s divnou okřídlenou myší. My ovšem víme, že to nebyla myš ani hraboš, ale nejspíše netopýr. Pokračovat ve čtení „Netopýr aneb létající „myš““
Zelený čvrtek přišel údajně ke svému přívlastku omylem, a sice zkomolením původního německého názvu Greindonnerstag (lkavý čtvrtek) na Gründonnerstag (Zelený čtvrtek). Na Zeleném čtvrtku ovšem leccos zeleného bylo a je.K tradici patří jíst především zelené pokrmy jako zelí, špenát a hrách, které měly člověku zaručit pevné zdraví na celý rok.
I naše poštolky rády v této době, i když to nemusí být přesně na Zelený čtvrtek, konzumují vše zelené. Jak ukazují snímky z let 2011 a 2012, nemusí to být jen ještěrky, … (Pokračování textu…)
Nic jiného jsme ani nemohli čekat. Jestliže si naši lodžii našli opět poštolky, dříve nebo později ji museli začít zkoumat co do možností pro hnízdění i holubi. Na střeše nad námi to zkrátka není ten správný komfort. Na rozdíl od poštolek první průzkumník neomylně zamířil do starého hnízda.
Na prvního dubna, jak možná ještě ne všeobecně známo, připadá mezinárodní den ptactva. Naše poštolky ho oslavili tradičně:
Je to každý rok stejné, ale letos…
Nad ránem (27.3.2017)
Poštolky už u nás od začátku března bydlí. Zatím ale používají naši lodžii téměř výhradně jako noclehárnu. Večer se setměním přiletí. Nejprve samička a vzápětí za ní sameček. Usadí se na bidýlkách u dveří a pohovoří spolu krátce (zřejmě na téma, jaký byl dnes den). Jak se začne rozednívat, protáhnou se, provedou toaletku, samička slétne na zábradlí a sameček v rychlosti splní své manželské povinnosti. A pak už jsou ti tam. (Pokračování textu…)
Jaro astronomické (jarní rovnodennost) připadlo letos na 20. března 11:28, kdy Slunce opět proťalo nebeský rovník a začalo stoupat na severní obloze stále výše nad obzor. Začátek jara nám zkalilo úmrtí myšky Jůlie, vždy veselé aktivní i v posledních týdnech. kdy už ji trápila choroba.
A venku už je opravdu jaro, jak nám dnes naznačilo několik párů obojživelníků a ostatně i „náš“ domácí poštolčí pár… (Pokračování textu…)
Když se vloni 31. března zjistili, že nám před okny ložnice hned vedle lodžie vyrostlo lešení, tak jsme si těžko mohli dopředu představit, jak dlouho se celá stavební akce protáhne a kolik komplikací nám přinese. I když, co jiného jsme mohli čekat, když se projekt neprojekt měnil za pochodu. Ve volbě „Nejlevněji nebo promyšleně“ (Manuál energeticky úsporné architektury str. 89 a další) jsme pak logicky skončili jako „Nejdráže a nepromyšleně“.
Jak se nakonec ukázalo, tak rok a den stavba, alespoň v naší lodžii, přeci jen netrvala. Pouhých 351 dní… Dnes dopoledne do ní vstoupili poslední dva řemeslníci a olištovali naši novou podlahu. Ukázalo se, že jako většina těch, co se tu vystřídali před nimi, mají pro specifickou situaci v naší lodžii pochopení. Takže se nám dostalo zalištování kabelů ke kamerám na míru. Za což budiž panu Brádkovi a jeho rodinné firmě Brastav (http://brastav.cz/) dík. (Pokračování textu…)
Loňská stavební sezóna se po všech těch neuvěřitelných peripetiích protáhla až do letošního března. Náš panelový dům je nicméně již obalen polystyrenem, naše lodžie už má opět zábradlí i podlahu (i když dosud nezalištovanou) a v pátek došlo i na zasklení.
Okna se naštěstí dají shrnout na jednu stranu. Polepili jsme je fólií a s notnou dávkou optimismu jsme se hned o weekendu pustili do přípravy nové poštolčí sezóny. Dvě bedničky vysypané štěpkami, které přes zimu občas navštěvoval sameček a vyhloubil v nich solidní důlky, nahradilo řádné nové hnízdo z krabice od tiskárny, které jsme umístili do tradičního kouta za skříňku. Snažili jsme se vše dát na původní místa, i když tak úplně to nešlo. Lodžie je totiž užší a hlubší, i dveře se posunuly. Zábradlí je vyšší a chybí dolní vletový otvor. No nezbývá nám než čekat, zda naši proměněnou lodžii uznají poštolky za dostatečně vhodnou pro hnízdění. (Pokračování textu…)
To, že nastal podzim poznáme podle toho, že se poštolky začínají zajímat o to, kde budou hnízdit příští rok. Můžeme to pozorovat na těch nemnoha online přenosech z hnízd, které v tuto roční dobu ještě běží, třeba na věži evangelického kostela v Dettingen:
Podzim, alespoń ten astronomický je tu, a stavba která nám a našim poštolkám od konce března komplikuje život, je tu stále. Dostalo se nám sice bleskového světle okrového nátěru a před těmi částmi fasády, které nemají ještě okrášlit balkony a zábradlí, už sice zmizelo, ale jinak tu žádný čilý ruch nepanuje. A ano, ovšem, neměli bychom zapomenout na rorýsovník, osazený nad okny naší ložnice.
Jelikož zde panuje klid a lešení výrazně ubylo, tak ony zbylé kusy se staly oblíbeným místem pro mezipřistání ptačích návštěv, povětšinou sýkorek a rehků, ale i vrabců.
Pokud Vás zajímá, jak dopadla letošní hnízdní sezóna našich poštolek, tak snad můžeme po jejím skončení říci, že dobře. Obě poštolčata nakonec vyletěla. To šikovnější přespávalo po vyletění v lodžii a objevovalo se v ní ještě i poté, co jsme ji na konci června vyklidili. Naposledy jsme je tam viděli 5. července. Vyklizení lodžie znamenalo i vypnutí kamer, ale v prázdné lodžii se neděje již nic, co by stálo za sledování. Co dělají letošní poštolčata a jejich rodiče, nevíme. Za normálních okolností by zde ještě nejspíše mláďata a poté jejich rodiče přespávali. Nyní pouze každé ráno slýcháme někde poblíž charakteristický křik poštolky na odletu, který zřejmě znamená něco jako „Pozor, pozor! Uvolněte letový prostor!“. Na konci naší ulice, na straně k lesu, ještě stále vídáme dvojici poštolčat. Snad jsou to ta „naše“ a snad i to nešikovnější přežilo… (Pokračování textu…)

Když poštolčí sameček donese samičce hraboše a ona není zrovna nikde poblíž, tak na ni nejprve dvorně čeká, ale nakonec neodolá a do hraboše se pustí sám. Pokračovat ve čtení „Když se nedočká“