O poštolkách a jiných podnájemnících, o myších aneb hraboších a také o nás, lidech domácích.
V pondělí 11. července ráno bylo třem „našim“ starším poštolčatům 33 dní a tomu nejmladšímu 31. Bezpečí koše vedle hnízda se odhodlala opustit teprve o dva dny dříve první tři, která od té doby trénovala přelety po lodžii a intenzivně prozkoumávala každý její kout. V pondělí však věci vzaly rychlý spád. Den to byl událostmi doslova nabitý. Pokusíme se je nyní postupně rekapitulovat. Pokračovat ve čtení „Letecký den: První výlet“
Nejmladší poštolče se poté, co opustilo koš, dlouho ze společnosti sourozence neradovalo.
Poslední z trojice nejstarších totiž v 10:43 vyrazilo do ulice. Pokračovat ve čtení „Letecký den: Třetí výlet“
Aby se poštolčata naučila řádně létat, musí si klást stále náročnější cíle pro přistání. Ne vždy se ovšem všechno povede. Přistát tam, kam si to jeden zamíří, není zkrátka tak snadné. Pokračovat ve čtení „Cíle pro přistání“
Poté, co první poštolče opustilo koš, našlo si v lodžii bezpečná místa k pobytu, odkud nehrozí pád dolů do ulice. Jedním z nich je skříňka pod oknem, na které se dá báječně jezdit po bříšku a „popelit se“. Druhé je stolička pod kamerou u starého hnízda. Pokračovat ve čtení „Z koše ven II.“
„Naše“ letošní poštolčata jsou oproti minulým ročníkům poněkud zaostalá. Ve svém věku – v sobotu bylo třem starším 32 dní – by poletovala po lodžii a některé létala i ven. Letos jsme však museli čekat na to, až opustí koš vedle rodného hnízda déle. Pokračovat ve čtení „Z koše ven I.“