„Naše“ poštolky

Tak už jsme viděli i druhé, vlastně první nezvěstné poštolče. Přiletělo za maminkou na horní podlážku lešení večer ve 20:52. Zjevně je v dobré kondici a létání se mu daří. Už nejen let dolů, ale i vzhůru.

Ráno jsme zjistili, že zmizelo i zbývající poštolče. Nejenom my, ale i samička, která se marně snažila udat hraboše (v 04:57, 06:09 a 6:30). K tomu hustě lilo. Poštolče, které zřejmě neopatrně propadlo mezi okrajem lodžie a lešením, jsme objevili v lodžii o patro níže. Sedělo tam, obráceno dovnitř a pršelo mu na záda a ocásek. V 10:45 ho konečně objevila i samička, poté co zase jednou důkladně prohledala celou lodžii, když jí promoklý sameček přinesl v 10:38 myše. Slétla dolů a nakrmila je a vypadalo to dobře, že už o něm ví, takže mu téměř v pravé poledne mohla naservírovat oběd. (Pokračování textu…)

„Naše“ poštolče -výzkumník se dnes hned po ráno rozhodlo prozkoumat lešení. Vydalo se pěšmo podél průčelí a vlastně nevíme, kam až dorazilo. Byl to docela dlouhý výlet, z něhož jsme viděli jen začátek a pak šťastný návrat.

Obě poštolčata ještě spolu po ráno odpočívají na vyhlídce, odkud lze nejlépe pozorovat blížící se rodiče. (Pokračování textu…)

Poštolčata, i když jsou to dravci sokolovití, evidentně neznají heslo jednoho ze zakladatelů Sokola, Miroslava Tyrše. Zatímco „naše“ šikovnější poštolče – výzkumník se chová jako správný Sokol a dokáže už vylétnou z hnízda na polystyrenovou zábranu a ještě výše na skříňku a také slétnout zpět, tomu druhému prostě vyskakovací a předletecké pokusy nejdou. Nakonec mu nezbylo než zvolit cestu dolní a podlézt. A tak teď obě koukají do velkého světa za hranicemi lodžie. Jedno z podlahy a druhé z výše půl metru nad ním. A k tomu hlasitě hulákají na každého kolemletícího opeřence.

„Naše“ šikovnější poštolče se během dneška opět ukázalo jako opravdový výzkumník. Hned ráno odvážně seskočilo ze štokrdlete a vydalo se na průzkum kouta u dveří. Tady ho vidíte při návratu:

(Pokračování textu…)

Ano, už třetí den jsou uvězněni za barikádou z polystyrenu. Samička i sameček je zásobují potravou pravidelně, i když včera dodávka poněkud kvůli vytrvalému dešti vázla. Ale co je to platné, když kolem je širý svět, který je potřeba poznat. Nejsnazší cesta ven je přes stoličku, pod níž je umístěna kamera snímající před skříňkou uličku ke hnízdu. Když se na ni dokážete vyšplhat, je to pak už jen skok na stoličku vyšší, kterou se vězení uzavírá. První to dokázalo šikovnější mladší poštolče dnes v 7:30.

(Pokračování textu…)

Název příspěvku Vám nic neříká? Боривітер звичайний je  jméno poštolky obecné v ukrajinštině. Toto jméno nám ve starém článku Il nome del Gheppio sice chybí, ale naštěstí je tu wikipedie, s níž přeložíte úspěšně lecjaký odborný termín. Třeba i do afrikánštiny, ale my pro komunikaci s dělníky na stavbě, která dospěla až do naší lodžie potřebujeme ukrajinštinu. Nikdo jiný s výjimkou telefonických konzultací s brněnským Ptačím centrem, se s námi už o poštolkách nebaví.

(Pokračování textu…)

Včera, daleko později než v kterékoliv předchozí sezóně, se poštolčata odhodlala opustit bezpečí hnízda a vyrazila na první průzkumné výpravy za okraj bedýnky. Nejprve to menší a ještě více ochmýřené, ale zřejmě daleko podnikavější a šikovnější, seskočilo před čtvrt na jedenáct z ucha bedýnky a vydalo se do nejbližšího světa. Navštívilo přitom i koš sousedící s bedýnkou. Výlet se mu zjevně zalíbil a tak si ho pak ještě několikrát zopakovalo.

První výlet před hnízdo aneb Takto vypadá naše hnízdo zvenku? (2016/06/13) (Pokračování textu…)

Zase je tu, letos už po devatenácté, Ignis Brunensis. A jak by taky ne, když žijeme v Brně, městě uprostřed Evropy. Že by proti takové veselici někdo mohl něco mít? To možná bývalo. Letos co do protestů, zdá se, ticho po pěšině. Po těch kolem brněnské přehledy lépe se po včerejším ohňostroji raději neprocházet…

Protože se nechceme opakovat, tak si můžeme aspoň připomenout, co jsme k ohňostrůjnému festivalu napsali loni: Ignis Brunensis 2015. A také se s Vámi můžeme podělit o to, jak to vypadá od nás. Je pravda, že „naše“ poštolky už taková maličkost letos nevyruší. Samička i sameček strávili noc v klidu na bidýlku a poštolčata dole v hnízdním koutě.

Už jste si toho možná všimli, možná dosud ne. Všechno je zase jinak a možná ještě jinak bude.

Naivně jsme se domnívali, že dohoda nestavět lešení před naší lodžií do odletu ptáků, platí. V sobotu 11.června se nám lešení před lodžií objevilo. Poštolčatům bylo včera minimálně 23 dní (pokud z pěti přežilo to nejmenší, druhé bude o den nebo dva starší). Oproti minulým letům, kdy nám už dvacetidenní poštolčata ťapala čile přede dveřmi, se tato dvě přeživší letošní drží na hnízdě a zatím se neodvážila dále než do bedýnky. Přísun potravy je zřejmě dostatečný, tak proč opouštět známé jistoty…

 Samička přistává s úlovkem (2016/06/12) (Pokračování textu…)