Bylo tu, není tu

Pokud Vás zajímá, jak dopadla letošní hnízdní sezóna našich poštolek, tak snad můžeme po jejím skončení říci, že dobře. Obě poštolčata nakonec vyletěla. To šikovnější přespávalo po vyletění v lodžii a objevovalo se v ní ještě i poté, co jsme ji na konci června vyklidili. Naposledy jsme je tam viděli 5. července. Vyklizení lodžie znamenalo i vypnutí kamer, ale v prázdné lodžii se neděje již nic, co by stálo za sledování. Co dělají letošní poštolčata a jejich rodiče, nevíme. Za normálních okolností by zde ještě nejspíše mláďata a poté jejich rodiče přespávali. Nyní pouze každé ráno slýcháme někde poblíž charakteristický křik poštolky na odletu, který zřejmě znamená něco jako „Pozor, pozor! Uvolněte letový prostor!“. Na konci naší ulice, na straně k lesu, ještě stále vídáme dvojici poštolčat. Snad jsou to ta „naše“ a snad i to nešikovnější přežilo…

Na stavbě, která se tak nešťastně vložila do letošní hnízdní sezóny, se nyní absolutně nic neděje. Čím déle tento stav trvá, tím nesmyslnější nám mohou se stavbou spojené události, které hnízdění letos provázely, připadat.  Odpověď na otázky, jak dlouho ještě může trvat, než před našimi okny zmizí lešení, a zda se nová lodžie po dokončení bude ještě poštolkám zamlouvat, neznáme. A tak jen doufáme, že tento rok nebyl posledním, kdy jsme u nás poštolčí podnájemníky měli.