O poštolkách a jiných podnájemnících, o myších aneb hraboších a také o nás, lidech domácích.
Dnes to u nás vypadlo jako v zimní pohádce. Štěňátka a děti, které viděly první sníh se v něm válely a seriozní lidé dospělí je zas až tak moc nenapomínali. Takový nějaký den to musel být, když vznikla píseň medvídka Pú složená zvlášť k tomu, aby se zpívala v přírodě a ve sněhu: Pokračovat ve čtení „Čím dál sněží (tydlidum)“
Ledový vítr, při němž to v naší ulici o weekendu vypadalo jako když je na horách zákaz vycházení, se konečně utišil… a „naše“ poštolka se opět vrátila. Právě se chruje na bidýlku a ukládá se na noc.
A zítra touhle dobou už prý bude jaro, aspoň to astronomické.
Ten březnový citát v předešlém příspěvku byl poněkud předčasný. Na jaro zatím zapomeňme. Dnes odpoledne po třetí hodině začalo sněžit a ledový vítr zafoukal čerstvým prašanem celou lodžii. Když přiletěla poštolka na zasněžené bidýlko, tak marně hledala závětří. Ucloumána větrem se nakonec rozhodla odletět. Pokračovat ve čtení „Stopy ve sněhu“
Co by dělala? Chvíli se chruje a probírá si peří a pak zaboří hlavu mezi křídly na zádech a spí. Aspoň do té doby než ji otravné reflektory dole projíždějícího auta probudí. To se pak ospale probere, rozhlédne a zase zaboří hlavu do peří a spí…
Alespoň ta „naše“. Pokračovat ve čtení „Co dělá poštolka v noci“
Za ranních červánků jsme tu dnes měli skoro minus dvanáct stupňů (Celsia). „Naše“ poštolka se nicméně rozhodla, že teď už je na odlet do teplejších krajin poněkud pozdě, a tak u nás zůstává. Pokračovat ve čtení „Už je zima, už je mráz“